Recenze - Na startujícím festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě bude jistě za velkého zájmu promítán i portrét kapelníka skupiny Katapult Oldy Říhy s obmyslným názvem Rock života. Jde pravděpodobně o nejzáludnější snímek na téma prázdnoty života, jaký režisér Jan Gogola ml. dosud natočil.
Jeho snahou je nacházet poezii v největší všednosti, proto byl dříve schopen zfilmovat například i deník s meteorologickými záznamy. V Gogolově metodě se dá vycítit značná potměšilost, s jakou si vybírá objekty svého zájmu a pak je postupně uondá natolik, až ze sebe začnou sypat lidová moudra.
Z výsledné formy snímku se dá těžko odečíst, kolik materiálu bylo potřeba natočit, aby se vylouply esenciální okamžiky samoty, v nichž je Říha zachycený. Tu v ústraní na předávání hudebních cen Andělé, tu doma na zahradě v přístřešku, kterému říká „kaplička", tu před nebo po koncertě v šatně atd.
Hlavní linii filmu totiž tvoří (původně zřejmě nečekaný) záznam toho, jak Říhu opouštějí jeho kolegové z kapely; smrt je bere v rychlém sledu a on se stále snaží předstírat, že kapela Katapult žije. Proto jim také v Podmoklech vytvoří muzeum i s oltáříčkem, proto nahání nové členy, kteří zjevně nemají tvůrčí ambice (a možná by raději byli v nějaké emo kapele), proto se taky při každé možné příležitosti chlapácky prsí, že „ještě může cokoli jako zamlada".
Film fascinuje svou totální (nejen) faktografickou neukotveností. O skupině Katapult a jejich dávných úspěších v dobách normalizace, kdy byli jedněmi z mála povolených rockerů, se nedozvíme prakticky nic. Pokud někdo nezná Oldu Říhu jako fenomén, pak mu tento film neukáže nic víc než jeho civilní stránku. Taková volba se dá jistě obhájit ambicí, že jde o „lidský příběh" a „intimní portrét" stárnutí, snad dokonce jakýsi obecný obraz marné, prométheovské lidské snahy (ať už je její cíl jakkoli směšný).
Člověk má občas chuť tomu i pateticky podlehnout - kdyby ovšem z filmu nečouhaly čertovské růžky provokace. Gogola omluvně klade Říhovi „blbé otázky", které po „obyčejném muži" nevelké fantazie vyžadují náhle poetické myšlení. Říha se často brání, je naštvaný, ale pak se dokope k výrokům, v nichž je vydestilována „filozofie obyčejného lidu", přesněji českého pivního národa.
Přes odmítání být za poetu či filozofa a přes bodrého kibice ale probleskují ve filmu i záběry nefalšovaného smutku. Sekvence na pokračování, kdy se Říha nejprve odmítá zúčastnit pohřbu spoluhráče „Dědka" přímo na hřbitově, a teprve po několika minutách mu dojde, že kamarád opravdu umřel, není kašírovaná.
Jinak ale třeba jistota, s jakou Říha ví, že si „dělá věci po svém", a víra v to, že je vlastně celoživotní rebel, kontrastuje s neuvěřitelnou konzervativností jeho „vzpoury", která spočívá v tom, že chlastá, hulí a hraje už 40 let totéž bez schopnosti jakéhokoli hudebního vývoje. Namísto přiznání si, že rockeři bohužel po čtyřicítce začínají být trapní a že v pětašedesáti je tato póza neúnosná, se z oné umanutosti si chvíli „zahoblovat" na pódiu dělá něco hrdinského.
Obrana rebelství a „poctivosti" - coby základních rockerských ctností - dostává vrcholně absurdní rozměr, když si Říha listuje obrázkovou knihou Josefa Lady. Pochvaluje si, že maloval tak, že to vypadá, že „všechny postavičky vědí, kde je jejich místo". Najednou se odkrývá, že i skupina Katapult zřejmě věděla, kde bylo za minulého režimu její místo a nikdy se proti poměrům nechtěla bouřit. Jen zapadala do objednávky dělat si rock po svém; po česku, hůře než venku, ale aspoň nějaký. „Mít rock v srdci", i když to vlastně vůbec nic neznamená - kromě toho umět pár grifů na kytaře, nepoužívat při nahrávání počítač a mít pořádek v účetnictví.
Ona vytrvalost se postupně přetaví v to, že i často vysmívaní hudebníci se stanou klasiky a jsou uváděni do Síně slávy, přestože navždy zůstali jen kapelou na vesnickou tancovačku (ostatně takřka celý film se odehrává po vesnicích). Říha pak ve filmu ztělesňuje člověka, který svou náturou nepatří do českého showbyznysu, ale do české hospodské kultury - proto je taky tak milovaný těmi, kteří se odmítají zajímat o nové věci a vzpomínají už jen na mládí.
Vzhledem k tekutosti formy celého díla, v němž kromě registrování úmrtí členů kapely opravdu nejsou žádné záchytné body, ovšem není vůbec jasné ani to, nakolik třeba sám Říha může být spokojen se svojí prezentací, či nakolik má pocit, že je celou dobu za vola. A vůbec nelze vyloučit, že se mu výsledek líbí.
Film se tak nejnaléhavěji obrací ke svým divákům. Lze s ním totiž vést nekonečnou polemiku, zda jim pohled na hlavního aktéra připadá výsměšný, nebo zda Gogola proniknul pod slupku Říhova tvrďáctví a odhalil stárnoucího zoufalého muže. Pravděpodobně obojí; stejně jako se dá různě vykládávat věta, jež tu zazní z úst Marka Ebena, že Olda Říha je mechem obrostlý pařez české hudby.
Rock života produkovaný stanicí HBO vstoupí do českých kin 3. listopadu spolu s dalšími čtyřmi snímky z Jihlavské soutěžní sekce Česká radost: VENKU, režie: Veronika Sobková; ZÁVOD KE DNU, režie: Vít Janeček; POD SLUNCEM TMA, režie: Martin Mareček a EM a ON, režie: Vladimír Michálek.
