Ve spotu, který jste natočil k finanční sbírce pro Svět podle Daliborka, říkáte, že neonacistu Dalibora jste objevil ve videu na YouTube. Jak se stane, že člověk něco takového samovolně najde?
Jeden novinář se mě kdysi zeptal, jestli před natáčením dokumentů postavy dopředu dělím na kladné a záporné. Odpověděl jsem, že přistupovat k nim takhle předpojatě by mě nebavilo.
Že kdybych někdy točil třeba film o neonacistovi, líbilo by se mi, kdyby to byl ambivalentní typ. Aby třeba skládal poezii. Tohle jsem plácl a o tři roky později si mě našel Dalibor.
Protože YouTube ví o lidech všechno?
Nebylo to tak, že bych prolézal YouTube. Na Facebooku kdosi sdílel odkaz na web jenpromuze.cz, který si dělá legraci z nejrůznějších klipů. V onom komickém a zároveň absurdním videu figuroval Dalibor, který ukazoval, že si v army shopu koupil vystřelovací obušek. Byl na něj hrdý. Majitel obchodu ve videu uzřel srandu a vystavil si ho na svých stránkách.
Daliborův komediální talent byl pro váš záměr, předpokládám, ideální.
Obuškové video je ten případ, kdy si Dalibor dělá legraci, ale divák neví, jestli je to záměrný humor. Záhy jsem zjistil, že když si Dalibor dělá legraci vědomě, je to menší zábava, než když si ji dělá nevědomě.
S hranicí vážného si ale pohrává. Není to tak, že by neregistroval, když se mu ostatní smějí. Není hloupý a omezený, ostatně mě by ani nebavilo jeho špatnou sebereflexi zneužít.
Jaký je tedy svět podle Daliborka?
Dalibor K. je brzy čtyřicetiletý lakýrník. Protože má čistý příjem pod 10 tisíc korun, nezbývá mu, tedy alespoň to tak sám říká, než bydlet u maminky. Což mu maří příležitost seznámit se, protože žádná slečna nechce chodit na rande do dětského pokoje s angličáky.
Daliborek a zákon
Když přijde řeč na právní stránku filmu Svět podle Daliborka, Vít Klusák potvrzuje, že s právníky dokument konzultoval. Řešit nicméně hodlá až případné konkrétní stížnosti, které podle dosavadních reakcí na snímek čeká jak od nejrůznějších aktivistů, tak od extrémní pravice. "V jeden moment jsme stáli před rozhodnutím, jesti hnát kluka z Prostějova za jeho názory před soud, anebo natočit a divákům ukázat, jak přemýšlí celá jedna skupina takzvaných obyčejných Čechů. Rozhodl jsem se pro druhou variantu. Potřebujeme přeci vědět, kde se tahle nenávist rodí," vysvětluje Klusák.
Film bude mít premiéru na letošním karlovarském festivalu, a to netradičně ve Velkém sále. Poté půjde do české kinodistribuce.
Zároveň má až překvapivě velkou potřebu tvořit, takže maluje. Věci, co ho zaujmou, si promítne na televizi, přiloží na ni papír formátu A4 a obkresluje je. Skládá také písně. Z YouTube si stáhne melodii a vymyslí text typu "žena a muž, muž a žena, on je pán a ona fena."
Vystupuje s nimi?
Zpívá si je v pokojíku a nahrává je zpátky na YouTube. Od té doby, co se mu lidi smáli za video s obuškem, nejsou veřejná a posílá je jenom přátelům.
Je to ale taky neonacista. Dřív prý býval pouze skinhead, radikalizoval se až poté, co mu jedna dívka zlomila srdce. Na Facebooku začal vyhledávat neonacisty, studovat jejich symboliku. Stáhl si Mein Kampf v PDF a začal číst velmi přesvědčivé studie popírající holocaust.
Co si myslel, že se stane, když se z nešťastné lásky přikloní k neonacismu?
Řekl mi, že cítil, že se musí zatvrdit, aby mu svět dál neubližoval. Přišel o dívku, a tak se před okolím schoval do pozice nenávistného pravičáka.
Maminka mu to nerozmlouvala?
Příliš ne. I když jejich tematické debaty jsem zažil. Maminka k tomu přistupuje tak, že ona mé své názory a on své. Což je absurdní, protože neonacismus přeci není názor.
Měl Dalibor kvůli své ideologii oplétačky s policií?
Při natáčení v centru Prostějova se stalo, že na nás přijela policejní hlídka. Někdo nás udal, protože se domníval, že Dalibora, muže s holou hlavou a ve vysokých botách, natáčením nějak uctíváme.
Podruhé musel na policii po vítězství skupiny Ortel v Českém slavíku. Tehdy jsem dal pořadu 168 hodin k dispozici záběry, na kterých se na koncertu Ortelu hajluje. Jeden z fanoušků tam Dalibora vyzývá, aby po koncertě vyrazili do cikánského ghetta. Dalibor se z toho snaží vyvléct a říká, že to tam zas tak nezná.
Policie tvrdí, že se jí onoho fanouška nepodařilo "ztotožnit", a tak to při druhém výslechu zkoušela na mě. Ptala se, jestli to ode mě náhodou nebyli nastrčení herci. Dobrý paradox: na něco poukážete a ejhle - rázem jste viník.
Když Vít Klusák Dalibora přes internet oslovil s nabídkou natočení filmu, Dalibor komunikaci s dokumentaristou ukončil. Klusáka si zablokoval na sociálních sítích, a protože Dalibor nepoužívá e-mail, cesta se zdála být zabarikádovaná. Klusák ale znal přezdívku, již Dalibor používal na internetové seznamce, přes ni neonacistovu čtvrť našel a vydal se ho do Prostějova potkat osobně.
Následuje těžko uvěřitelná změť setkání, která nejvíc ze všeho připomíná pohádku o Kohoutkovi a slepičce. Klusák spolu se svou kamarádkou, novinářkou Respektu Hanou Čápovou, chodil v Prostějově celý den od hospody k hospodě. Přes kusé indicie a několik výstupů v putykách ("stoupl jsem si doprostřed hospody a zařval jsem: Jeho otec se nejspíš jmenoval Adolf a byl řeckořímský zápasník") se nakonec dostal k paneláku ve zcela jiné části města, kde na zvonku opravdu našel Daliborovo jméno.
"Zazvonil jsem, což byla podle Hanky chyba. Na lidi se musí čekat venku, vysvětlila mi později. A měla pravdu, nikdo samozřejmě neotevřel," vzpomíná Klusák na několik let starou historku. Dvojice šla tedy na večeři. Později večer zvolil dokumentarista metodu, která mu ten den už jednou vyšla.
"Postavil jsem se před panelák a zařval jsem: Dalibore!" Dalibor se slovy "policajt by takhle nehulákal" záhy vylezl na balkon. "Později nám řekl, že si o mně myslel, že jsem policajt. Jal se proto ze svého počítače mazat všechny neonacistické odkazy." Venku před domem spolu nakonec mluvili asi dvě hodiny.
Kdy se Dalibor rozhodl, že do natáčení přeci jenom půjde?
Na rovinu jsem mu řekl, že mě fascinuje kombinace extrémního postoje a potřeby skládat básně, písně a povídky. Důležitý byl moment, kdy jsem mu slíbil nějaké peníze jako kompenzaci času, který nám věnuje. Peníze ho určitě zaujaly.
Dostal je?
Ano. Ve filmu je stále běžnější, že subjektu kompenzujete neplacenou dovolenou nebo třeba elektřinu, kterou spotřebujete při natáčení v jeho bytě.
Bavilo Dalibora natáčení?
On by vám řekl, že bylo otravné, ale myslím si, že ho bavilo. Nastaly však momenty, kdy si problematičnost některých svých vyjádření uvědomoval. A pak zvažoval, do jaké míry má být otevřený.
Hrozilo, že filmování předčasně ukončí?
Tato situace nastala v koncentračním táboře Osvětim, kde jsem dokonce musel do situace vstoupit. Nebudu víc prozrazovat, divák to jistě pozná.
Docházelo mu během příprav dokumentu, že to, čemu věří, je špatně?
Myslím, že ano. Pradědeček výtvarnice filmu Marianny Stránské byl sokol, který osvětimský tábor stavěl a zachránil se jen díky amnestii, kterou Hitler v den svých narozenin sokolům dal. Moje maminka prožila vězení za komunistů. On moc dobře věděl, z jakých pozic přicházíme.
Je Dalibor člověk, se kterým se budete chtít třeba za rok znovu potkat?
Rozhodně budu zvědavý, jakým způsobem se film do jeho života promítne. Možná jsem naivní, ale stále věřím, že mu pomůže dostat se z bludného kruhu lží, ve kterém se schoval před reálným životem.
Má na to podle vás kapacitu?
Myslím, že ano.
Viděl už film?
Viděl a má s ním problém do té míry, že nebude na premiéře. Říká, že se zvrhl v reality show. Doufal, že se za film schová. Že bude hrdina. Už si ale úplně nepřipustil dokumentární, sebereflexivní aspekt. Jako kdyby on byl on a to, co odložil do filmu, byla nějaká umělecká licence. Po zhlédnutí dokumentu mu došlo, že je v něm přítomný mnohem víc, než si kdy dokázal připustit.
