Rozhovor - Absolutním vítězem jihlavského festivalu se stal Martin Mareček se svým nejnovějším dokumentem Pod sluncem tma. Autorovy předchozí filmy se poměrně angažovaně zabývaly problémy spjatými s úlohou neziskového sektoru.
Zdroj pojednával o situaci týkající se těžby ropy v Ázerbajdžánu, předloňský Auto*mat pokračoval v podobném duchu v českém hlavním městě, kde zkoumal automobilismus, angažovanost a život ve městě vůbec.
V Jihlavě zvítězil filmař už se svým raným dokumentem Hry prachu tematizujícím otázky spojené s pražským zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v září 2000. V novém filmu se vypravil do Zambie spolu s rozvojovými odborníky Tomášem Tožičkou a Milanem Smržem a zkoumal poslední výpravu jedné mise, která elektrifikovala tamní vesnici Masuku.
Nevystupuje tu aktivně jako aktér, v rámci své tvorby se atypicky schovává za kameru. Kvalita filmu spočívá především v bezprostředním zachycení situace a v jemných, ale podstatných odklonech od dokumentaristického realismu.
Společnost Hypermarket film, která uvádí nový dokument do kin, už jeden snímek odehrávající se v Zambii produkovala, Dobu měděnou od Ivo Bystřičana. Je to náhoda?
Na Době měděné jsem se od počátku podílel, s Ivo Bystřičanem jsem ji stříhal. Tehdy byla možnost díky grantu realizovat film odehrávající se v Zambii a já jsem Iva doporučil, ale kromě toho jsem přemýšlel o komplexnějším filmu o rozvojové problematice a o vztahu České republiky ke třetímu světu; o tom, jak se naše lokálnost otiskuje v globálním světě. Aktivity Tomáše Tožičky a Milana Smrže jsem sledoval už několik let. Původně zvažované spojnice mezi Dobou měděnou a Pod sluncem tma jsem ale nakonec zrušil a šetřil energii.
Bylo od začátku v plánu zůstat za kamerou v pozorovatelském módu? Obvykle máte aktivnější roli.
Od začátku jsem si definoval tento způsob snímání z několika důvodů. Jeden byl zcela osobní, přinést určité osvěžení pro změnu stylu, dalším důvodem bylo kouknout se „nezúčastněně" na aktivitu někoho jiného. Předchozí Auto*mat byl pro mě rozpravou o metodě a překvapily mě reakce, které si všímaly jen toho aktivistického rámce; pro mě bylo důležité spíše ohledávání limitů aktivismu. Chápu jej jako dílo, které zkoumá interference zúčastněných stran.
Nechtěl jsem teď udělat jen jeden krok „vedle sebe", ale i úkrok od žánru dokumentárního filmu. S Tomášem a Milanem jsme se znali a dohodli jsme si určitá pravidla hry. Zaznamenané situace vznikaly z rozhovorů, předcházely jim moje otázky, ale myslím, že moje přítomnost byla aspoň pro aktéry co možná nejvíc blízká neviditelnosti.
Podle mě je ale ze snímku záměrně poznat, že nešlo o vysloveně pozorovatelský přístup; že ty situace už byly nějak „nastavené".
Určitě. Hybatelství je tam přítomné vždycky. Myslím, že oba experty lze nahlížet jako sociální herce, kteří dané věci provádějí, tak jako by je dělali bez přítomnosti kamery, ale v rámu toho filmu se s nimi lehce manipuluje. Bezeslovný dialog s kamerou, se mnou či zvukařem probíhá; ve snímku se vyskytují momenty, kdy třeba zavadí pohled o kameru jemným zcizujícím efektem. Ty momenty jsou důležité, ne-li nejdůležitější; zpřítomňují fakt, že je vše natáčené.
Jestli síla filmu tkví v zachycení bezprostředních situací a reakcí, nakolik tedy šlo o obecnější problémy, ať jde o pomoc Africe či o postižení rozdílů mezi mentalitami?
Já považuji snímek vlastně za realistický, jde o situační realismus, kdy jsou události řazeny chronologicky, o snahu zachytit čas, který jsme s Afričany strávili. Ale vedle toho se pro mě počáteční téma neproměnilo - po celou dobu mi šlo o případovou studii dvou Evropanů v Africe. A od začátku jsem sledoval, jak se evropská mentalita - i moje - vyjeví. O Evropu vlastně šlo víc než o Afriku, některé věci se prostě vyjeví obnaženěji, když je přemístíte z domovského prostředí. Doufám, že ona obecná výpověď míří hlavně na nás, nepokoušel jsem se analyzovat problémy rozvojové pomoci.
Snímek byl natáčen fotoaparátem. Šlo o rozhodnutí praktické či existovaly i umělecké důvody?
Důvodů bylo víc. Fotoaparát umožňuje Full HD rozlišení, tedy stejné jakého lze docílit s technologií XDCAM, která ale je desetkrát dražší. Fotoaparát umí pořídit záznam s opravdu vysokým rozlišením, ale musíte se připravit na to, že nejde o kameru a počítat s tím, že rámování a typy záběrů jsou podmíněny charakterem foťáku. Ale kameraman se na tuto situaci připravil, na fotoaparát je dnes spousta dodatečných zařízení pro natáčení, ve světě jde o docela velký trend, natáčí se tak filmy už poměrně běžně, kupříkladu některé epizody Dr. House se takto snímaly.
Takže to má i výhody?
Výhodou je možnost filmového záběrování a velká hloubka ostrosti umožněná pevnými skly, čímž se to blíží snímání na 35mm materiál. Fotoaparát může vést k určité kultivaci filmového jazyka, protože videoobjektivy zajišťují ostrost víceméně všude, kdežto tady musíte vytvářet první a druhé plány a být pečlivější ve výběru kompozice. Jde o složitější postup, ale nutí k větší filmovosti vyprávění. A další věc je intimita natáčení. Umožňuje to větší splynutí.
Nemáte pocit, že film může vyznívat vůči Afričanům nelichotivě?
Osobně mám pocit, že nikoli. A doufám, že tak nepůsobí. Pravda je, že z Ameriky jsme dostali vyčiněno, ale debatoval jsem tu se členem poroty, ředitelem festivalu dokumentárních snímků Visions du réel Lucianem Barisonem, který mě uklidnil. Jakožto člověk, který viděl ohromné množství filmů o Africe, chválí, že nejde o adorující a humanizující příběh o nešťastných domorodcích, kteří trpí pod jhem korporace či diktátora, ale ani o postkolonialistický pohled. Podle něj je důležité ukazovat věci obnaženě. Každá interpretace plyne ze stereotypů, které si nasadíme „na oči".
Mně se líbilo, že přístup není „korektní" v tom smyslu, jak se o Afričanech přítomní experti baví; výlevy o jejich neschopnosti zůstávají „bez cenzury", přitom jsou tam scény, kdy se nadává i na část českého týmu, který dlouhodobě připravoval misi za spousty milionů, a přesto jim poslal špatné součástky.
Domnívám se, že ve filmu je spousta prohlášení, která mesianismus humanitární pomoci nahlíží s odstupu; oba experti na danou věc nahlížejí tak, že pomoc není nic jiného než dar, a jako k daru je k ní potřeba přistupovat. Nároky na obdarovaného musí jít mimo naše požadavky. Jediné správné řešení je uvědomit si právě to, že neexistuje jediné správné řešení. Myslím si, že mí protagonisté se po mnoha letech podobných projektů dopracovali k tomuto náhledu. Vyplňovat kolonky se samozřejmě musí, ale nevytvoří se tím jediný správný obraz.
Jak dlouho jste v Zambii natáčeli?
V Zambii jsme byli necelý měsíc s tím, že jsme ještě natáčeli jinde; přímo ve vesnici Masuku jsme natáčeli asi 12 dní.
Jaký máte pocit z mentality tamních obyvatel? Například závěrečné poděkování afrických dětí Čechům - myslím organizované tleskání a zpívání - působí neupřímně, ale možná jde o výraz vděku zakořeněného v jiné tradici.
Místní škola je kombinace britského vzdělávacího systému s jejich tradicemi. Mohl bych uplatňovat antropologické měření, ale toho jsem se chtěl vyvarovat. To už je snaha o interpretaci a vede to k něčemu podobnému jako předchozí otázky ohledně smyslu humanitární pomoci. Není to snímek točený pro člověka, který by se chtěl něco jednoznačného „dozvědět", záměrně tam nedávám rozhovory s místními, vše je to natočené přes filtr obou protagonistů, kamera se dívá jejich očima, skrze jejich myšlení a skutky.
Byť jsem natočil rozhovory a situace s Afričany, posléze mi došlo, že naše evropská snaha interpretovat je de facto falešná; vytváří analytický nástroj, který pak už dopředu říká, „jak to všechno je". Z hlediska antropologie existují různé teorie na hodnocení skutků ve společnosti, ale právě to jsem dělat nechtěl. Ona děkovací scéna je pro mě důležitý obraz a podstatná je právě nejednoznačnost interpretace - o co tam vlastně jde?
Závěrečný proslov na mě zapůsobil ještě zmínkou o tom, že ve vesnici vlastní největší systém daného druhu v celé Zambii. To, co ve snímku sledujeme, přitom vypadá jako pár rozvodů, baterií, drátů a panelů. Jde opravdu o něco unikátního?
V době, kdy se solární systém instaloval, opravdu byl největší svého druhu v subsaharské Africe. My ve filmu vidíme jen pár lokálních panelů. Ale celkově se jím zásobuje energií nemocnice, škola i soukromá obydlí. Situace se sice mohla změnit, ale oni si stále hrdě drží tu původní informaci. Pravdou každopádně je, že v rámci Zambie jde o velkou síť.
Když už jsme u peněz, nutno dodat, že jde o miliony, ale jak poznamenal Tomáš Tožička, ta částka je cena za dvě třetiny zábradlí k Nuselskému mostu. Přes průšvihy ten systém výrazně ovlivnil fungování místní školy, přinesl do vesnice pitnou vodu, takže hodnotit projekt jako neúspěšný znamená hledět na věc typickým evropským pohledem „co všechno se podělalo".
Z jejich perspektivy a z oné perspektivy pomoci jako daru jde bezpochyby o úspěch. Další věc je ovšem problém zásahu do komunity. Existuje antropologický příběh o tom, jak misionáři přivezli do jedné vesnice kvalitní sekery, se kterými práce trvala jen chvíli, ale díky tomuto „evolučnímu" skoku vlastně komunitu navyklou na své pořádky a nakládání s časem rozvrátily. Možná tu jde o podobný problém.
Byl bych rád kdyby se tyhle otazníky o podobě pomoci i díky mému filmu rozkrývaly dál. Existuje třeba kniha od afrických ekonomů soustředěná kolem myšlenky, že pomoc zabíjí. Tvrdí: Neposílejte nám peníze, spíše zařiďte volný trh pro naše produkty tím, že kupříkladu zrušíte evropské dotaze pro zemědělské produkty. Tyto „cestičky" se ve filmu nerozvíjejí, nicméně danou problematiku obepínají.
Jaká doba uběhla od natáčení a jak to v Africe po „posledním českém zásahu" vypadá?
Natáčeli jsme v květnu 2010 a současné zprávy nejsou neradostné. Byť to je moje interpretace příběhu bělochů s kamerou. Po poslední intervenci a smlouvě o tom, že věc mají nyní místní ve vlastních rukou, přičemž další pomoc nepřijde, si sami sehnali opraváře ve chvíli, kdy byl systém poničen - a tentokrát nikoli kvůli ledabylosti, ale zásahem bouřky. Systém sami opravili - samozřejmě je otázka na jak dlouho a v jaké podobě.
