Recenze - Jedenáctku protagonistů filmu Neviditelné lásky režiséra Sebastiena Lifshitze spojují jednak věk - všichni se narodili mezi světovými válkami - a druhak gay nebo lesbická sexuální orientace.
Citlivě nasnímaný film má ovšem lehce zavádějící název. Jeho hrdinové pocházející z různých prostředí a sociálních vrstev se se svými sexuálními preferencemi nikdy neskrývali ani v době, kdy otevřenost v těchto otázkách byla tabu, a o neviditelnosti tak nemůže být řeči.
Lifshitz nabízí divákům například příběh lesbického páru, který si už v padesátých letech na venkově zařídil kozí farmu. Nebo ukazuje něžné souznění sedmdesátníků, kteří se ve svém zralém věku našli přes inzerát. O svém procitnutí ve dvaačtyřiceti letech hovoří bývalá aktivistka, která v rozbouřené době boje o práva gayů a lesbiček provozovala protipotratovou kliniku.
Pokud ve snímku zaznívají temnější tóny, patří výhradně vzpomínkám mužských hrdinů, kteří si někteří prošli depresí a krizí identity a zaháněli ji cestováním po světě nebo alkoholem. Ale hrdinky, které si režisér do svého snímku vybral, hovoří o svém coming outu převážně jako o věci, která jim do života dodala potřebnou sílu.
Bez záště a hořkosti
Fim tak přináší svědectví hlavně o pozitivním přístupu k životu, který se při pohledu na jeho aktéry a aktérky odráží na spokojeném stárnutí.
V jejich výpovědích se neodráží žádná zášť nebo hořkost, i když objektivně nemohla být jejich interakce s většinovou společností vždycky harmonická. Ale tohle je film o lidech, kteří si dokázali i navzdory různým překážkám vybojovat svou osobní svobodu.
Aby režisér zasadil vyprávění pamětníků do dobového kontextu, využívá často jako ilustraci staré fotografie z osobních archivů hrdinů nebo jiné archivní materiály. Vypovídající je třeba ukázka z televizní reportáže z undergroundového gay klubu, která je doprovázená dnes už legračně působícím xenofobním komentářem. Filmu tak dodává jistý kontrapunkt k vřelým vzpomínkám hrdinů.
Kontemplativní atmosféru volně plynoucího filmu posilují intermezza s poetickými záběry přírody a emotivně laděnou hudbou.
Snad jen některé obrazové metafory jako ta se zrušeným zarostlým vlakovým nádražím, na němž se jedna z hrdinek (Monique Issellé, jež je hostem festivalu) poddává melancholickým úvahám o plynutí lidského času, jsou možná trochu nucené.
Režisér se výpovědi jednotlivých protagonistů snaží stříhat vedle sebe tak, aby na sebe tematicky navazovaly nebo spolu byly v kontrastu. Ve spojení s tím, že většinu dvouhodinové stopáže tvoří statické „mluvící hlavy", jsou tak některé pasáže trochu repetitivní a filmu by neškodilo, kdyby byl o dvacet minut kratší. Ale sama síla příběhů a nefalšovaný optimismus přináší do oblasti filmů s gay a lesbickou tematikou sympaticky svěží vítr.
Festival Jeden svět 2013 film Neviditelné lásky promítá:
09.03., 13:00 Světozor velký sál
13.03., 17:30 Evald
