Recenze - Generál přezdívaný Nahý zadek ztělesňuje veškeré hrůzy liberijské občanské války. Mezi lety 1989 a 2003 zemřelo v Libérii na čtvrt milionu lidí, přičemž vojáci Nahého zadka (přezdívaného podle toho, že bojoval nahý stejně jako jeho stoupenci) mají na svědomí takřka desetinu.
Sugestivní dokument Daniele Anastasionové a Erica Strausse se zaměřuje na současnost, v níž se z obávaného zabijáka stal reverend Joshua Milton Blahyi, který nyní káže po zemi slovo boží, přináší vykoupení a hledá odpuštění.
Při sledování této problematické osobnosti nevyvstávají pouze otázky, zda může být pokání v takovémto případě dostatečnou očistou. Snímek nutí ptát se mnohem obecněji: Jaké světlo na podobného člověka uvrhá fakt, že se stal protagonistou dokumentu?
Přívětivá tvář?
Protože už sama skutečnost, že je natáčen, a navíc nehodnotící optikou, bez otázek zpoza kamery, nutí diváky přemýšlet o tom, zda může taková osoba vůbec mít naše sympatie. Jeho optimismus a nezdolná víra (spolu s pochybnostmi, které však nedostávají tolik prostoru) nutně Joshuu vyobrazují jako charismatickou osobnost; nic na tom nemění fakt, že odpovědi na předkládané problémy si musí každý divák nalézt sám.
hned úvodní scéna zabírající Joshuu, který se za hlasitého zpěvu obléká v hotelovém pokoji a připravuje na kázání, přibližuje muže s radostí ze života; člověka, který se ani s přibývajícími informacemi a retrospektivami do dob válečného teroru nemůže stát tak docela zlý. Joshuova kázání přitom vykazují podobnou míru agrese a přesvědčení o vlastní pravdě jako jeho předchozí krvavé skutky.
Pro mě osobně je tento extatický projev institucionalizovaného náboženství na hraně sektářství - a vrhá špatné světlo nejen na všechny zúčastněné, ale v důsledku trochu i na víru jako takovou. U záběrů těchto kázání nejde úplně poznat, jestli mají ukazovat na pomýlené představy o náboženství a vztahují se tak hlavně k bláhovosti Joshuova počínání, anebo jde o představení toho, jak vypadá normální náboženský obřad mezi africkými křesťany.
Pravděpodobně nebylo záměrem tvůrců konfrontovat současnou přívětivou tvář protagonisty s jeho minulou odvrácenou podobou, protože obě polohy jsou pro soudného člověka ve výsledku odpudivé. Joshua se schází s lidmi, kterým vyvraždil celou rodinu, oni mu odpouštějí a my se jen divíme nestoudnosti celého tohoto divadla. Joshua promlouvá jako prostředník boží, přitom vlastně - z moci mu dané povoláním kazatele - odpouští sám sobě. Nejenže mu nelze úplně věřit, že jeho zájmy jsou čistě nesobecké, ale z tohoto prospěchářství opravdu běhá mráz po zádech.
Nezamýšlená manipulace
Některé oběti mu v emotivních sekvencích odpouštějí, jiní kritizují jeho neupřímnost. Neustále se zkrátka do filmu vkrádá pocit, že bychom takovému člověku měli dát šanci. Poslední kapku pro nahlodané publikum představuje okamžik, kdy se z obav před následky jeho výpovědí u soudu (kde sám odhadl počet obětí jeho „jednotky" na 20 000, v čemž nelze nevidět vychloubání důležitého a namyšleného muže) stahuje do zahraničí a zanechává napospas svým osudům bývalé spolubojovníky i oběti, pro něž se do té doby snažil být (nejen) duchovní oporou. V tu chvíli se alespoň z racionálního hlediska stává naprosto zavrženíhodným. Ale emoce jsou ošidná věc.
Přihlédneme-li k společenskému kontextu země, v níž jiní bývalí váleční vůdci - zodpovědní za podobné hrůzy jako Joshua - sedí v parlamentu, a nikoli ve vězení, není úplně jednoduché udělat si jasný názor.
Bavíme se o muži, který vraždil celé rodiny včetně nemluvňat a dětské vojáky chladnokrevně verboval do svých řad pomocí akčních filmů a lží o tom, že mrtví opět ožijí podobně jako zabití herci objevivší se posléze v jiném filmu. Zrůdně tak působí už samaá představa, že bychom s podobným člověkem vůbec mohli sympatizovat. Problematické je to i v případě, že bychom byli přesvědčeni o upřímnosti jeho současného počínání.
Slabinou a sporným bodem se tak stává právě otevřenost a snaha nechat diváky, aby si udělali vlastní názor. Jakákoli snaha sugerovat, že činy tohoto muže mohou být předmětem určitého pochopení, se v tomto případě nejeví jako snaha tvůrců o objektivitu, ale jako (pravděpodobně nezamýšlená) manipulace. A není nic horšího než se snažit na takto eticky tenkém ledě vyrábět dokumentární hrdiny, kteří tvůrcům zajistí festivalovou slávu.
