Rozhovor - Mladá britská filmařka jemenského původu Sara Ishaq představila na festivalu lidskoprávních dokumentů Jeden svět svůj středometrážní snímek Důstojnost nemá hranic. Tvoří jej materiály tří kameramanů zachycujících krveprolití při jemenské protivládní demonstraci z 18. března minulého roku, kdy ostřelovači zahájili palbu do lidí protestujících proti vládě.
Tamní společnosti vládl dlouhá léta pevnou rukou prezident Alí Abdalláh Sálih, který se po následném propuknutí občanské války, do níž se zapojil separatistický jih i vzbouřený sever země, uvolil abdikovat z funkce. Přechodným prezidentem byl na dobu dvou let zvolen Rabbú Mansúr Hadí, pocházející však ze Sálihova tábora dosavadních spolupracovníků.
Mnozí jej proto podezřívají, že je pouze Sálihovou loutkou, která brání odstoupivšího diktátora před spravedlností. Tradiční kmenová společnost je navíc vnitřně politicky rozdělena právě mezi separatistickým jihem a povstaleckým severem. Na druhou stranu nové volby do parlamentu jsou pro některé - jako pro nositelku loňské Nobelovy ceny za mír Tavakkul Karmánovou - novou nadějí, aby se jemenská společnost probudila.
Jak jste se vlastně dostala k filmu?
Byla jsem na návštěvě u své rodiny v Jemenu. Vrátila jsem se po čtyřech letech domů, abych natáčela osobní film o své rodině. Chtěla jsem v něm řešit, jak se mám jako liberální jemenská žena žijící v Británii stavět ke svému původu, k arabskému světu i k jeho kultuře. Jak se v ní vůbec cítím v souvislosti s tamním postavením žen, ale i velmi konzervativní společností, jež panuje v Jemenu.
Tři dny po mém příjezdu propukly v hlavním městě demonstrace. Otec naléhal, abych zůstala doma. Ale najednou jsme seděli před Al Jazeerou a sledovali v přímém přenosu, jak se několik ulic od nás střílí do protestního shromáždění, které se neslo v duchu "pátku důstojnosti".
Od doby, kdy vypukly demonstrace, se každý pátek nějak jmenoval - pátek hněvu, pátek důstojnosti. Druhý den jsem už šla na pohřební průvod za mrtvé, kde jsem potkala jednoho známého, jenž se uvolil ke spolupráci na filmu. Spolu jsme našli i jednoho z kameramanů masakru, kterého odvezli zraněného do nemocnice. A potkali kluka, jemuž zemřel bratr. Brzy jsem měla spoustu materiálu, s nímž se dal udělat film.
Jak lze popsat bývalý režim prezidenta Sáliha?
Jeho vláda obnášela útlak, který byl sice skrytý, ale o to hlouběji zakořeněný. Sálih nebyl brutálním diktátorem typu Saddáma Huseina či Kaddáfího, přesto velmi pevnou rukou kontroloval společnost především ekonomicky. Členové jeho rodiny byli zapojeni do všech důležitých obchodů, bez nich se v zemi nemohlo nic důležitého udát. Ovládal i náčelníky soupeřících kmenů. Na druhou stranu mohli lidé, kteří měli nějaké peníze, cestovat; případně posílat své děti do zahraničí na studia. Zvenku se mohlo zdát, že je všechno relativně v pořádku.
A jak si lze představit společnost pro člověka neznalého Jemenu?
Důležité je si uvědomit, že jde o kmenovou společnost, která je rozdělena nejrůznějšími spory. Praktikuje se stále vendeta i řada tradičních rituálů. A co uměl Sálih ze všeho nejlépe - rozeštvávat proti sobě i kontrolovat soupeřící klany. Země zůstává navíc do značné míry nevzdělaná, nikdo neměl zájem , aby se investovalo do školství.
Vezměte si, že ještě před sto lety byla velmi uzavřenou společností, která se bránila všem cizím vlivům. Co je ale nejhorší, kolem sebe jste všude cítil pasivitu a odevzdanost. V Jemenu se rozšířil nešvar, který je obrazem toho všeho - a to je žvýkání qátu. Lidé si na to navykli, jako se chodí na Západě na pivo. Vysedávají po čajovnách a vykecávají se místo toho, aby šli něco dělat.
Jak na události pátku důstojnosti zareagoval režim?
Sálih a jeho moc to bagatelizovali; celou událost sváděli na pobudy a kriminálníky, ačkoliv je na pořízených obrazových materiálech jasně vidět, že do demonstrantů stříleli příslušníci pořádkových sil. Řada lidí včetně mých řady známých a někdejších spolužáků tomu nechtěla věřit. Snad i to mnou pohnulo, abych se aktivněji přidala k celému hnutí.
Bezprostředně po událostech z března následovala v podstatě občanská válka, kterou provázelo povstání na severu země. Řada státních úředníků ale na protest rezignovala ze svých funkcí. Další násilný pokus vlády o převzetí kontroly nad situací nastal 4. září, ale to už bylo jasné, že se musí něco změnit. Sálih tedy odstoupil, byť se můžeme domnívat, že stále fakticky zemi vládne. Z odstupu je jasné, že protesty otřásly jemenskou společností, ale čeká nás ještě dlouhá cesta k větší demokratizaci a modernizaci.
Na začátku jste říkala, že jste přijela původně do Jemenu hledat svůj vztah k rodné zemi. Co jste našla?
Přiznám se, že jsem byla zpočátku velmi skeptická k tomu, co bych tam mohla znovu nalézt. Žila jsem dlouho ve Velké Británii. Ale po návratu se něco ve mně stalo. Pocítila jsem najednou zodpovědnost i za svou zemi, kde mám tak či onak svoje místo filmařky vystudované v zahraničí - a dnes už i aktivistky.
V současném Jemenu najdete řadu témat, kterým bych se chtěla věnovat, od sociálních problémů po postavení žen. Máme hodně společenských tabu, o nichž by se mělo začít mluvit - jako jsou sňatky s nezletilými. Je jasné, že si nelze slibovat převratné změny. Ale i kdybyste mluvili svým filmem pokaždé jen k jednomu člověku, má to smysl.
Mluvíte o postavení žen v arabské společnosti, které nás na Západě často dost šokuje.
V Jemenu jsem mohla jít poprvé na demonstraci jen díky tomu, že mě doprovázela teta. V celém davu jste na ulici neviděli žádnou ženu. Chlapi se dokonce rozestupovali a vytvářeli kolem nás koridor, abychom byly chráněné před případným sexuálním obtěžováním.
Vlastně jsme se docela proslavily, protože se k nám poté začaly pomalu přidávat i další. V naší kultuře je zakořeněná představa, že by žena měla zůstat doma, na ulici se zahalovat a neúčastnit se veřejného života. Co víc, světy mužů a žen by měly zůstávat od sebe oddělené.
jeden svět uvedl snímek o egyptské revoluci Zpátky na Tahrír, v němž se snaží mladá dívka rebelovat proti konzervativní a úzkoprsé společnosti tím, že nosí venku evropské šaty s velkým dekoltem.
Tradiční arabský muž říká ženám, že jsou vzácné klenoty, které se mají zahalovat. Mají sklony v nich vidět cenné předměty, které musejí chránit, ale zároveň mohou i vlastnit. Na druhou stranu situace v Jemenu je mnohem lepší než třeba v Saudské Arábii, kde panují středověké poměry.
Mě nejvíc šokovalo, že muži za ní chodí v čajovně a nadávají jí za to.
Někdo se může cítit dotčený, že jej taková dívka svádí a tím ponouká k hříchu - a to on nechce. Dalším může vadit to, co bychom nazvali západním chováním - které je v jejich očích zkažené. Ale nemyslete si, někdy jsou těmi nejhoršími, kdo na vás takhle koukají, samy ženy. Když jsem chodila s muži demonstrovat, nejvíce na mě pokřikovaly ženy.
Když jsme stříhali po kavárnách náš film, seděla jsem tam prakticky se samými chlapy. Šla kolem kamarádka, kterou jsem dlouho neviděla. Zanedlouho mi přišla na mobil esemeska, v níž se mi ptala, jestli jsem zpátky ve městě. Jestli mě náhodou nemohla zahlédnout v kavárně. Znělo to, jako by pásla po drbech, ale mohli jste za tím cítit i pohoršení. Schválně jsem jí napsala, že jestli myslí tu holku v kavárně, která seděla s mužským filmovým štábem, tak to jsem byla já.
Asi budete znát příběh egyptské blogerky Aliay Magdy Elmahdy, která se nechala se nahá vyfotit na svůj blog. Načež čelí výhružkám smrtí. Zařekl jsem se , že se nezeptám na to, jestli byste se odhodlala také svlékat v boji za práva žen. Ale s tím lze vůbec bojovat?
Ženy u nás mohou studovat, pokud pocházíte třeba ze střední třídy. Najdete u nás řadu zejména právniček zabývajících se i lidskými právy. Lidé si začínají uvědomovat, že ženy mají společnosti co nabídnout. Musíme však změnit ono tradiční vnímání konzervatistů, které se snaží ženy izolovat a zavírat do jejich domovů. Já jsem se rozhodla, že si nebudu zahalovat šátkem tvář, abych dávala najevo, že jsem liberální arabská žena...