Recenze - Deník vlastního boje s rakovinou prsu zachytila francouzská, v Belgii narozená filmařka Marie Mandyová ve snímku Léčba den za dnem (Mes deux seins, journal d'une guérison), který uvádí v rámci soutěže 13. ročník festivalu Jeden svět.
Ambiciózní titul, v němž se o této nemoci otevřeně nejen mluví, ale také se „ukazuje", přijede autorka osobně uvést v úterý do pražské Lucerny.
Léčba den za dnem začíná téměř jako nákladný hraný film či nemocniční drama. Je plný kouzel kamery, která úzkostně bloumá po ženských tělech ze sterilní čekárny onkologického oddělení. Zvuková stopa buduje napětí řadou ruchů, lidské drama nahlížíme velmi artistní, subjektivní a vlastně líbivou optikou.
Dokumentaristka rodinných dramat a vztahů Mandyová už natočila film Jak to říct své matce pojednávající o dceři, která v sobě „objeví" lesbické sklony, či snímek Naši rodiče jsou gayové a není to smutné. Když zjistila, že onemocněla rakovinou, rozhodla se vzít do ruky kameru, aby bez cenzury natočila vlastní boj. S nádorem i s úzkostí člověka, z něhož pomalu - jak říká - vyprchává život.
Zajímavý i nemilosrdný film je pokusem o intimní deník plný zpovědí, rozhovorů, rentgenů i scén z ordinací a terapeutických sezení. Časosběrný a emocionální průvodce „strukturou rakoviny" zároveň líčí člověka, který se ocitá na hraně života a smrti. Postupně odhaluje, co všechno choroba představuje. Jak jí lze rozumět z biologického, ale hlavně psychologického pohledu.
Diváci dostávají dlouhé lekce moderní medicíny a nejmodernější techniky. Jejich součástí jsou poučení o povaze mutujících buněk, které mohou v případě oslabené imunity způsobit rakovinu. Mandyová je nemocí přirozeně „posedlá" - takže se spolu s ní ptáme po lékařských teoriích i „lidových způsobech léčby". Jak rychle bují nádor, rozpustí ho zelenina a nevyplaví zelený čaj?
Proces bujení autoři evokují za pomoci zrychlených mikroskopických obrazů i vizuálních efektů, takže si divák připadá jako v laboratoři, kde se doktoři i šarlatáni opatrně pouští až „do básnění". Nemoc se tu popisuje třeba jako granát, který vybuchne uvnitř, a pak se rozvine nemilosrdná válka mezi vlastními buňkami. A tu lze chápat jako podvědomou sebevraždu, traumatický vztah k vlastnímu ženství nebo „jen" uzlinu, která zevnitř ujídá vaše tělo.
Nejzajímavější - pokud lze to slovo použít - je sledovat psychická stádia, jimiž autorka prochází. Po prvotním odmítnutí následuje vztek, pocit nespravedlnosti i osamocení. Těžce si vybírá mezi lékaři, před nimiž si připadá jako kus masa a jedno velké nemocné prso. Z rozhovorů s doktory, kteří jsou lidskými řezníky i šalebnými průvodci osobním peklem, je cítit napětí.
Nicméně nad vším vítězí touha Mandyové o své nemoci mluvit, aby se jako filmařka i člověk ani v této tragédii nestáhla ze života. Byť její rodina nesdílí touhu natočit o tom film a na plátně se nikdo z nich neobjeví. I bez nich se ale ze všech zpovědí a rozmluv skládá autentický intimní prožitek.
Jakási umanutá, trýznivá psychoterapie, která bují do šířky i do délky trochu jako sama rakovina. Nervní i přerývavý snímek je dobře střižený, rytmizovaný obrazovými předěly i refrény; na druhou stranu mu chybí logický odstup, neboť se odehrává v jakémsi chmurném a tíživém očekávání.
Autorka se snaží intuitivně i pomocí lékařské vědy hledat hlubší důvody onemocnění; nedovede se smířit s myšlenkou, že by rakovina přišla náhodou. Obnažuje vlastní traumata a úzkosti před diváky, je průzkumnicí na cestě svým nitrem mezi rakovinovými strašidly.
Jako by onemocnění prsu musel způsobit nesoulad v životě; ať už problematický vztah k dětem či sama povaha této bojovné i neurotické amazonky. Musela onemocnět, protože nenašla místo v životě? Kvůli touze po uznání se nechala uštvat? Snažila se být dokonalá a zradilo ji tělo?
Nakonec tak autorka vlastně zkoumá i schizofrenní identitu moderní ženy, žijící v konfliktu mezi kariérou a pocitem osobního neúspěchu. Jsme svědkem léčby člověka, který ztratil sám sebe a musí rekonstruovat celý svůj život.
„Absence odstupu a osobní nasazení" pochopitelně dávají vzniknout i pasážím plným sebestředného pozorování a nekonečných rozhovorů. V nich občas aspoň hltáme nové rozumy: jako je teorie, podle níž se člověk chová v nemoci jako zraněné zvíře. Někdo se pokouší utéct, jiný útočí na doktory, podniká zápas s nádorem. Rakovinu prý ale nelze porazit, je třeba ji pochopit a najít v sobě harmonii.
V neposlední řadě se film snaží zvýšit povědomí o rakovině prsu. Ale je jasné, že snahou Mandyové bylo hlavně poskytnout příklad osobní a statečné cesty pro další ženy, které žijí o samotě s touto nemocí a musejí se smiřovat i se zdeformovaným tělem před zrcadlem.
„Je těžké povídat si o ní s vlastním partnerem, když se je snažíte chránit před jejím dramatem," zazní ve filmu.
Ani v očích dokumentaristky tak rakovina nakonec není defektem buněčného mechanismu, ale reakcí na životní rozkol. Protahující se léčba tu také nekončí odnětím prsa, ale až znovunabytím rovnováhy. Znovu nastartováním vlastního života.
Projekce: 15.03.2011 / 17:00 / Lucerna + Debata: Marie Mandy (režisérka) + moderátor Zuzana Roušová 17.03.2011 / 20:00 / Světozor malý sál.
