Recenze - Jihokorejský dokument Můj přítel rikša z letošního Jednoho světa začíná záběry na staršího indického rikšu, který se zlobí na neviditelný štáb skrytý za kamerou. Říká jim, ať odejdou, že nepotřebuje žádné „zahraniční kamarády".
Na snímek zařazený do programu festivalu o globálních sociálních problémech je to celkem silný začátek. Zpochybňuje totiž roli dokumentaristů vůči protagonistům jejich filmů jako pouhých pozorovatelů, kteří jsou pro oči diváka většinou neviditelní. Tenhle útok na „zahraniční kamarády" je navíc u Mého přítele rikši víc na místě, než by si tvůrci možná přáli.
Snímek sleduje Shallima, který pracuje v Kalkatě jako rikša už pětatřicet let. Na nejrůznějších situacích ukazuje tvrdost a bídu jeho řemesla, které bylo nakonec - jak informují titulky v závěru - zakázáno. Bezpochyby plastický pohled do života této profese údajně vznikl na základě desetiletého přátelství režiséra Seonga-gyou Leeho a hlavního protagonisty, na něž odkazuje i úvodní scéna.
To, co nás na počátečních záběrech tak překvapuje, tedy přímé, a navíc konfrontační střetnutí světa před kamerou se světem za kamerou, ale nakonec filmu spíš škodí. Ve zbytku snímku jako by se naopak tvůrci snažili svět za kamerou co nejdůmyslněji zahladit.
Řada dokumentů uváděných na Jednom světě chce prezentovat své téma jako drama; není náhoda, že Jan Tenhaven v rozhovoru pro Aktuálně mluví o svém zahajovacím filmu Na stupních vítězů jako o „příběhu" - a Můj přítel rikša jde v tomhle ohledu nadprůměrně daleko.
Nejenže řadu scén podkresluje dojímavou hudbou, ale některé pasáže stříhá jako hraný film. Když využívá metodu pohledu a protipohledu nebo střídá různé velikosti záběrů a různé úhly pohledu na tutéž scénu, vyvolává tím zákonitě otázku, jak tyto scény vlastně vznikly.
Obzvlášť podivně působí výjev, kdy Shallim mluví s mladým zamlklým kolegou, který mu vzápětí odhalí velmi intimní skutečnosti ohledně své minulosti, jež odříkává přímo naproti kameře. Jako by už tohle nepůsobilo hodně inscenovaným dojmem, následuje retrospektivní pasáž, jež nás vrací o deset let zpět a na místo, které Shallimův přítel v monologu popisuje. Není přitom vůbec jasné, odkud se vzaly záběry, které v retrospektivní pasáži sledujeme.
Pro dokumenty je typické, že se snaží přítomnost štábu a proces natáčení pokud možno z výsledného snímku vygumovat: aby se divák mohl ztotožnit s pohledem kamery a nepřekážela mu zprostředkovávající přítomnost dokumentaristů. Tvůrci ale zároveň zpravidla organizují natočený materiál tak, aby bylo zřejmé, v jakém kontextu ten který záběr vznikl. U Rikši tenhle přehled ztrácíme, což docela sráží jeho věrohodnost.
Za bezelstný vrchol podezřelosti lze označit ona přímá setkání tvůrce s protagonistou z úvodu a závěru. Zejména finále, kde rozrušený Shallim odhání filmaře pryč, ale vše nakonec končí v uklidňujícím objetí režiséra, který vstupuje před kameru, vyvolává otázky: kde režisér byl až osud a jaký je vlastně jeho vztah k protagonistovi.
Obzvlášť pokud nás anotace přesvědčuje, že mezi režisérem a Shallimem bylo destetileté přátelství, je podivné, že se z něj ve filmu objevily pouhopouhé dvě situace (navíc je dost možné, že situace z úvodu je táž jako ta ze závěru, ačkoli snímek to explicitně nepotvrzuje).
Nejde o to, že by Můj přítel rikša zlovolně manipuloval s natočeným materiálem a tím i divákem. Spíš tu dramatická rovina převládá nad dokumentaristicky popisnou - až do té míry, že ztrácíme kontrolu nad tím, co tvůrci vlastně ukazují. Výsledek je strhující, ale na úkor dojmu autentičnosti.
Antonín Tesař