MFF KV 2013 - Prestižní ceny za scénář i režii letos v Cannes patřily snímkům, které se násilí rozhodně nebojí. A Cannes na druhou stranu patří k festivalům, kde šokantní filmy dosti často slaví úspěch. Francouzi jsou prostě zvrhlíci.
Čínsko-japonskou koprodukci Dotek hříchu, oceněnou za scénář, jsem doposud nestihnul a prý jsem dobře udělal. Mexický artový thriller Heli však rozhodně nijak extrémně kontroverzní není. Respektive by bylo hloupé debatu o tomto filmu redukovat na to, zda někoho můžou pohoršit scény surového mučení - od šikany po zapalování genitálií - kterých se ve filmu dočkáte. Debata o kvalitách tohoto filmu musí být nepochybně vedena po jiné linii, byť se problematice násilí jako takového nevyhne.
Režisér Amat Escalante je „žákem" Carlose Reygadase, který shodou okolností loni též v Cannes vyhrál se svým Post Tenebras Lux cenu za režii. A Escalante není v canneské soutěži žádným nováčkem, jeho snímek Sangre tu získal před lety cenu kritiků. Podobnosti mezi oběma režiséry však jsou spíše v drobnostech.
Reygadasova směs spirituálního a všednodenního přístupu je mnohem osobnější, kamera v jeho filmech mnohem více komunikuje s postavami. A jiný je i přístup k vyobrazení tělesnosti. Snímku Heli vládne především nihilismus a distancovanost a také je ve svých intencích výrazně političtější. Cokoli tělesného či extrémního je tu vyobrazeno s maximálním odstupem.
V Mexiku Amata Escalanteho vládne netečnost - netečnost postav i stylu. Netečnost jako obžaloba místní politiky a netečnost jako kritika úpadku lidskosti. Už jedna z úvodních scén sčítání lidu předznamenává vyznění filmu, ve kterém jsou všichni lidé tak trochu statistickými položkami. Ústřední postava Heliho sice působí jako dobrák od kosti, ale rozhodně nejde o hrdinu, do kterého bychom se mohli vciťovat. V tomto snímku je totiž odtažité úplně všechno.
Nešťastný, dobře míněný Heliho čin spustí řetězec událostí, v nichž figurují drogové gangy, únos, mučení i několik mrtvol, ale způsob vyprávění a hlavně styl jsou v posledku spíše antitezí thrillerového žánru. Protože zde napětí nemá místo. Jde o vykreslení společnosti, kde se i z nejkrutějších činů stal denní chleba a tak nás ani tak nešokuje, když jednoho z protagonistů pověsí kdesi v obýváku na hák a zapálí mu přirození; více znepokojující jsou teenageři, kteří sedí na gauči hned vedle, hrají playstation a tváří se, jako by se nechumelilo.
Jde nepochybně o inspirovaný film, v němž nechybí mnoho nápaditých scén, které poněkud narušují netečné plynutí krutých událostí. Ale zároveň jde o film, z něhož poněkud čiší snaha poskládat jej ze všech osvědčených prvků, které patří k silné umělecké výpovědi. A ty prvky nepochybně zapadají na své místo, jenže k úplnému vrcholu Helimu něco schází.
Ty zcela výjimečné filmy totiž nemusíme domýšlet ex post a uvažovat, jestli jejich určité scény nejsou trochu kalkulem, byť v dramaturgii filmu dávají svůj jasný smysl. Na ty opravdu výjimečné filmy totiž zíráme s úžasem a až poté přemýšlíme, proč jsou tak dobré.
V Helim jsou jistě úžasná místa, jenže byť je distancovanost filmu celkem funkční metodou, jak vyobrazit bezútěšnou společenskou realitu Mexika, v jiných místech museme trochu přemýšlet, zda tu vše dramaturgicky sedí. Ono to sice sedí, ale znáte to. Sedět můžete s noblesou anebo jako hrbáči. A Heli se místy trošku hrbí. I tak jde ale prozatím o jeden z vrcholů festivalu. Jen mám pocit, že většina těch letošních vrcholů stojí tak trošku ve stínu svých stylistických vzorů.
