Karlovy Vary - 71letý dokumentarista Jorgen Leth, původem Dán a nyní obyvatel Haiti, je od pohledu bohém, či lépe řečeno nonkonformista. Rozevláté vlasy, velké žluté zuby, rozhalená košile, provokativní a naprosto menšinové názory.
Není divu, že ho dlouhá léta obdivoval dánský enfant terrible Lars von Trier a v roce 2006 jej z úcty i mírné poťouchlosti obsadil do filmu Pět překážek. V nich nechal nebohého Letha pětkrát přetočit jeho krátký film Dokonalý člověk k roku 1967, pokaždé za jiných omezení - například záběry nesmějí být delší než půl vteřiny, či film musí být animovaný, což pro dokumentaristu znamenalo rouhačství.
Pondělní setkání s Jorgenem Lethem mělo formu workshopu, kdy má tvůrce vyprávět především o své metodě. Hned na úvod vyplynulo, že Letha rozhodně nezajímá množství diváků, kteří jeho filmy uvidí. Netočí pro masy, ale pro sebe a sobě blízké lidi. Většinu jeho filmů bylo možné vidět pouze na festivalech a školách; teprve nedávno vydal Dánský filmový institut soubor jeho díla v šesti boxech DVD.
Nepovažuje se za filmového fanouška ani znalce. Má své oblíbené filmaře - jako Jean-Luca Godarda či Johna Cassavetese - ale většinu inspirace čerpá z jiných umění, hlavně z výtvarného a z poezie.
K filmům si nikdy nepíše scénáře, jen poznámky jako lístky na nákupy, v nichž má pouhé seznamy věcí. "Pokládám za nudné opakovat to, co už je jednou napsáno," říká.
Za své hlavní krédo si zdánlivý absolutní anarchista zvolil "Je třeba vybrat si to, co nás bude limitovat". V jeho případě to je především to, že do svého notýsku, který si pořád nosí s sebou, si píše pouze o tom, co je přítomné. Nikdy se nepřenáší jinam, nevymýšlí si, nefabuluje.
"Ano, většina věcí je pomíjivá a nedá se zaznamenat v jazyce" - ale díky tomu pak v poznámkách zbývá čistý materiál k natáčení, který může nově uvést do života přímo na místě.
U každého filmu si stanovuje různá pravidla, ale většinou se drží toho, že nechává statickou kameru. "Nemám rád, když je kamera moc chytrá, hýbe se a ukazuje nám, co máme vidět. Raději má hloupou kameru, statickou, nepříjemnou, kde teprve musíme hledat, co je v obraze vlastně zajímavého."
Letha především fascinuje viditelné a z hlediska tradičního diváckého komfortu nepříjemné ubíhání času, dále nezamýšlené chyby a různé repetice, narážky na jiná umění a pocty svým hrdinům.
Toto vše názorně demonstroval na sekvenci filmu 66 scén z Ameriky, kde zabíral rodiny na výletě a potom Andyho Warhola, jak si do svého hubeného staženého krčku cpe hamburger zaplácaný kečupem.
Warhol naruší dosavadně jednoduchý rytmus a dává nám zakusit, jaké to je prožívat s filmem reálný, nedramatický čas - přesně jako to dělaly jeho filmy jako Spánek, Empire State Building nebo Blow Job.
Leth z toho vyvozuje pravidla pro radikální dokumentaristy: Sledovat, ale nevyprávět; dívat se, ale nevědět nic předem a netlačit objekt našeho pozorování do ničeho připraveného.
Tímto způsobem natáčí Leth filmy o básnících, boxerech, cyklistech i svých blízkých. Většinu záběrů ve svých filmech věnuje tomu, jak lidé provádějí jednoduché denní činnosti, například ranní holení, či se věnují nerušeně své práci. Sám se při snímání snaží být maximálně jednoduchý a v této jednoduchosti spatřuje určitou řeholi i osvobození.
Na závěr workshopu přišlo na přetřes, proč režisér ze severské země vlastně bydlí na Haiti, a dokonce se stal místním konzulem. "Stále si tuto otázku kladu. Co je na Haiti tak fascinujícího? Voodoo, každodenní život, senzualita, zvláště ženy… a pak stav být cizinec, o tom často točím."
Nebylo divu, když na přímou otázku, zda už má coby letošní předseda poroty soutěže dokumentů nějakého favorita, jen pravil s lišáckým úsměvem: "Zatím jsem viděl tři filmy ze soutěže. Ale nesmím vám nic prozradit. Pochopte, na to máme pravidla - a ta musíme dodržovat."
