Antologie však neposkytuje "mapu" erotického psaní v Čechách a na Moravě po roce 1990, ani typologii různých přístupů, jak bychom od ní očekávali, ale jen abecedně, podle jmen autorů seřazený soubor textů, jehož hlubší smysl člověk těžko vysleduje.
Editory souboru básnických a prozaických textů jsou Radim Kopáč a Jan Nejedlý, druhý jmenovaný také napsal úvodní generační vyznání Dospívání v době temna. V závěrečné poznámce uvádějí editoři, že někteří autoři neposkytli svolení k publikování svých textů v této antologii. Snad proto má čtenář z celku dojem, že se zde dostalo místa až grafomanským výlevům, zatímco skutečná a obecně i z hlediska erotického obsahu známá literární díla, vzniknuvší po roce 1990, jako by nebyla.
V úvodním textu si autor vybavuje své pasení po erotických momentech v literatuře dostupné v době komunistické normalizace a v letmo zahlédnutých náznacích erotiky v tehdy povolených filmech. K tomu mohu připojit jednu osobní vzpomínku: v sedmdesátých letech jsme chodili na film Bullitův případ nejen proto, že to byla docela dobrá americká kriminálka, ale též proto, že hrdina jde cosi vyšetřit do pornokina.
Chvíli je na plátně záběr z pornofilmu v tom kině promítaném, ale opravdu jen chvíli. Bavilo nás to ne tolik pro chvilkový erotický výjev, ale spíš pro tu legraci uvidět něco, co přece v naší reálně socialistické společnosti je zakázáno, takže nesmí vyjít ani protifašistický a koneckonců i antiburžoazní román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, který jsme ovšem všichni četli v samizdatu.
Protože proč, když ne pro ty scény se slečnami s klínem obloženým okvětními plátky a smrkovými větvičkami, by nemohl vyjít zrovna tento text, když ostatní Hrabalovy prózy už vycházely? Odkud jsme vlastně znali verše Karla Hynka, jak jsme věděli o Lolitě?
Za ženskou část generace, vyrůstající v normalizačním puritánství, musím říci, že mužský akt byl podívanou mnohem vzácnější než akty ženské, tady nepomohly cestopisné publikace, o nichž píše Jan Nejedlý, protože zatímco domorodé ženy chodí běžně s odhalenými prsy, choulostivé rozmnožovací orgány si pochopitelně chrání i muži v divočině. Nám dospívajícím holkám opravdu zbývaly téměř jenom anatomické atlasy, případně kresebné studie mužských aktů ve výtvarných monografiích, to ale už člověk musel opravdu vědět, za čím jde a kam. Na druhou stranu u Foglarových textů dívky, pokud je vůbec četly, nerozeznávaly, myslím, zprávu o homosexualitě, ale spíš jakousi bezpohlavní vzornost, která se v holčičí, mnohem méně ceněné literatuře ovšem nevyskytovala! V holčičí literatuře bylo erotiky mnohem víc než v té chlapecké. Možná proto, že v ní prostě bylo víc lásky.
Je ku podivu, kolik autorů v antologii uvádí své texty pod pseudonymem. O to cennější jsou ty texty, jimiž se autoři ke svému zaujetí literární erotikou až pornografií hlásí, a mezi nimi hned na prvním místě severočeská Svatava Antošová. Antologie začíná šokujícím výjevem z její novely Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala, která mezitím ve stejném nakladatelství vyšla celá a kterou rozhodně nelze odbýt jen jako lesbicko-erotický text. I publikovaná scéna jevištního řádění "radikálního baletu" (jehož fotografické zachycení je publikováno v Kozelkově antologii severočeské literatury) je obrazem zoufalství nad neschopností radikálních severočeských punkových nihilistů smysluplně zakotvit v kultuře i v životě. Svatava Antošová o tom píše způsobem, který čtenáře až bolí, protože naději její postavy nemají žádnou.
Autoři ze severních Čech, tvořící zřejmě jedno z mála současných literárních společenství, publikují své erotické texty v knize snad všichni. Jejich totožnosti možno ověřit v už zmíněné Kozelkově severočeské antologii Od břehů k horám (Votobia 2000).
Temnou působivost má také úryvek z prózy Emila Hakla Konec světa, kde záhadná útlá stárnoucí žena s rozmazanou rudou rtěnkou tančí s vypravěčem jakýsi tanec smrti, jenž vrcholí souloží na veřejném místě v botanické zahradě za hřbitovní vůně exotických rostlin.
Příběh o baziliškovi Václava Kahudy čerpá svou erotickou sílu z odpornosti lidského těla, jeho vyměšovacích, oněm rozmnožovacím tak polohou blízkých orgánů a funkcí. Výjev je složen ze samých esteticky odpudivých motivů, včetně materiálů, jimiž je pokryto lůžko, stůl i postava jménem Slezák, oblečená v šusťáku. Scéna jak z Hieronyma Bosche.
Texty Zdeny Koláčka z knihy Tenkrát na východě jsou výpovědí o pusté banalitě bigbítových odpolední v letním kině, jejich aktéři jsou skoro ještě děti a spíš než eroticky působí text jako sociální sonda do života teenagerů.
Prózy již zmíněného Milana Kozelky jako jedny z mála v knize mají humor. Celebrity - filozofové, umělci, ale i pophvězdy v nich filozofické postuláty dokazují v univerzitní pracovně sexuální praxí. S Hannah Arendtovou se setká Ludwig Wittgenstein i Pier Paolo Passolini a s nimi navíc i Lucie Zaňáková a Hana Bílá. V podivuhodném kolokviu, při němž aktéři obrůstají srstí různých zvířat, hraje pochopitelně hlavní roli jazyk. Milan Kozelka prokazuje svůj sarkastický nadhled nad filozofií i pornografií s elegancí a cyranovskou brilancí.
V antologii jsou zařazeny i texty autorů, kteří dosud knižně nepublikovali, a nutno říci, že málokterý z nich jde za první plán. Texty autorů literárně zběhlých jsou zajímavější na čtení a mají také originálnější záminky k erotické až pornografické a perverzní otevřenosti.
Tomáš Míka šokuje odporným příběhem zneužití nezletilé žebračky, které čtenář vydrží jen proto, že postava vypravěče - a sexuálního zločince, co si budeme namlouvat - nemá ani jednu autorovu sympatii, je to jakási hluboko pokleslá variace na starého Smočkova doktora Burkeho, který vraždil, zatímco tento chlap perverzně souloží s bezbrannou obětí. Srovnání s Burkem mě vede k úvaze, zda nadále budeme schopni brát pornografii se stejnou lehkostí jako detektivku nebo rakvičkárnu a zda, když se mi to nedaří, je chyba ve mně?
Ale je třeba se ještě zastavit u několika pozoruhodných textů: Arnold Nowicki píše jakýsi skeč, kde syn dětsky cituje ze Sex kontakt magazínu, zatímco jeho matka alkoholička a intelektuálka, jak už tak osamělé matky s malými syny bývají, přece, čte Literární noviny a syna pro samé pití a čtení zanedbává a nechává napospas těm sprosťárnám.
František Řezníček podrobně popisuje různé druhy sexuálních slastí mezi několika osobami: posledním textem je s veškerou výbavou pornoslovníku slasti popsané sprosté znásilnění. Fragment prózy Pavla Řezníčka zasazuje celkem banální scénu s prostitutkou v průjezdu v Perlovce do mozaiky místopisných pražských a životopisných hrdinových motivů.
Cudnější - a vždycky literárně lepší - prózy vždy znovu zveřejňují sexuální přetlak mladých mužů, jen od doby mladého Josefa Škvoreckého je rejstřík formálních prostředků obohacen o internetovou poetiku elektronické komunikace. O strašlivých pseudostředověkých fantaziích Miloše Urbana (když píše jako Max Unterwasser) se už psalo: to, že jeho černý pornoromán Michaela je úpadkové a špatně napsané dílo, nehodné autora, dbalého své cti, se uvedenou ukázkou jen potvrzuje.
Zajímalo mě, pochopitelně, jakými texty přispěly ženy: musím říci, že mnohem jemnějšími a erotičtějšími. Eva Frantinová píše báseň v próze, Hana Pachtová iniciační povídku, Pavla Vašíčková telefonický dialog s touhou po "ne jenom sexu", Jana Soukupová krásné a opravdu erotické básně, Kateřina Piňosová veršuje v obrazech, prozrazujících výtvarnici, člověk si připomene Toyen.
Eva Švankmajerová přispívá kusem svého automatického psaní, které surrealisté pěstují jako každodenní cvičení. Kateřina Rudčenková, Marie Šťastná, Tereza Riedelbauchová - žádný z jejich textů není sprostý, nenávistný, negativistický, perverzní. Což se o textech autorů - mužů říci rozhodně nedá. Vlastně ta erotická antologie je pro ženu málo povzbudivé, děsuplné a truchlivé čtení.
P.S.: K autorkám - ženám se řadí svým průběžným obrazovým textem i Veronika Bromová, její různě barevně i výřezem zpracovávané fotografie nahé ženy na rozestlané posteli se psem vyprávějí vlastní příběh, spíš povídku než báseň, žena je mladá, hezká, ale žádná modelka, detaily povlečení, stín srsti - její nebo psí? - pohublost některých tělesných partií v kontrastu s tloušťkou jiných, v tomtéž těle jakoby několik jiných, barva obrazu se mění, mezi jiným i detail jasně nasvícené ušlechtilé tváře a linie. Je možné, že by takovýto pohled na ženu dokázala mít jenom žena?