Ve Volání kukačky vystrčila Rowlingová hlavu ze zlaté klece

Boris Hokr
20. 2. 2014 12:23
Detektivní román, který autorka Harryho Pottera napsala pod pseudonymem Robert Galbraith, jí napravuje pověst pošramocenou předchozím Prázdným místem.
J. K. Rowlingová alias Robert Galbraith.
J. K. Rowlingová alias Robert Galbraith. | Foto: ČTK

Recenze - Lulu Landryová, špičková modelka na prahu světového průlomu, je nalezena mrtvá pod oknem vlastního bytu. Média, fanoušci, přátelé i příživníci horečně hltají detaily, aby nakonec pokrčili rameny; sebevražda. Jen John Bristow, nevlastní bratr zesnulé, si myslí něco jiného a oslovuje soukromého detektiva Cormorana Strika.

J. K. Rowling: Volání kukačky
J. K. Rowling: Volání kukačky | Foto: Aktuálně.cz

Vybaven starými kontakty v armádě i policii, vrozenou buldočí povahou a pečlivě nakoncipovanými teoriemi Johna Bristowa obsahujícími krom bezrukého muže skoro všechna možná vysvětlení, se Cormoran noří do světa módy, bohatých právníků a bujarých večírků. A brzy zjišťuje, že Bristow není jen paranoik...

Detektivka Volání kukačky je novou knihou J. K. Rowlingové a řekněme to rovnou: Duchovní matka Harryho Pottera si napravuje reputaci pošramocenou předchozím Prázdným místem.

První případ Cormorana Strika sice neatakuje olymp současné detektivky, ale nadprůměrné čtení to rozhodně je.

Když je žánr autentičtější než mainstream

Okolnosti debutu Roberta Galbraitha byly už omlety stokrát, ale za zmínku stojí, že řeči o detektivním románu coby dalším počinu Rowlingové se začaly šířit skoro současně s vydáním poslední potterovky. Pro některé autorčiny příznivce pak bylo docela překvapením, když vyšlo Prázdné místo.

Román neskrýval ambice být zásadní společenskou sondou, reflektovat tucet z dvanácti největších nešvarů společnosti a ukázat hnusné obyčejné špinavosti, které jsou mnohdy drásavější než rána dranžírákem do podbřišku. Sama autorka se ke svému záměru i hrdě hlásila a v rozhovorech neváhala prohlásit, že Prázdné místo jí umožnilo psát o věcech, které by ve fantasy neprošly (sic sic sic!!!).

Výsledek však paradoxně ukázal, že žánrový Potter řezal mnohem hlouběji a při všech mezerách a nelogičnostech byl příběh z Bradavic mnohem autentičtější, včetně poměrně depresivního konce, než storka z „realistického“ britského maloměsta.

Čtěte také

Rowlingová učí postavy masturbovat. Cudně a teoreticky

Ukázalo se, že Rowlingová je až příliš za vodou. Její pohádka o chudé holce píšící ve vlaku tvrdě dorazila do stanice Zlatá klec. Nepochybuji o její upřímnosti, ale pokusy nabídnout analýzu problému moderní společnosti, neřkuli okolo toho vystavět příběh, to bylo jen nesmělé vykukování z okna přepychového paláce doplněné o vzpomínání, jak to bylo za jejích těžkých mladých let.

Foto: Aktuálně.cz

Prázdné místo tak bylo nakonec opravdu prázdné. Je složené z v jednotlivostech dobře sepsaných literárních cvičení, kde největší odvaz je cudná masturbace při poslechu popu a dojemné líčení úpadku drogově závislých, a v podstatě správných postřehů, ale jako celek je řídké a natažené.

Návrat k oddechové literatuře je zde jednoznačným krokem vpřed. Jakkoliv je totiž Volání kukačky plné klišé, jsou to klišé hrdě záměrná, šťavnatá a pořád realističtější než humbuk kolem smrti radního města Pagfordu.

Žánr prostě podal Rowlingové pomocnou ruku a ta se najednou nemusí omezovat tím, že píše důležitou a zásadní věc, kde se přeci kurva a další vulgarity neříkají – pardon, nepíší.

Dobře poskládaná detektivka

Volání kukačky je namixované ze všeho, co by moderní detektivka měla mít. Vražda je vymyšlená tak, aby nebyl problém přijmout policejní závěr a zároveň uvěřit, že umanutý soukromý detektiv prostým vyptáváním se lidí nalezne pravdu.

Přízrak mrtvé je parádně živý. Barvité postavičky a s nimi komplementárně spojené barvité prostředí (v tomto případě svět módy a celebrit) baví a dočkáme se i trošky společenských aktualizací. Strike je totiž veterán z Afghánistánu a sloužil u vojenské policie (ta je díky Reacherovi v kurzu). A je pochopitelně decentně vyvrhel.

J. K. Rowlingová
J. K. Rowlingová | Foto: Profimédia

Ve válce přišel o jednu nohu, je na kordy s rodinou (především se svým otcem, bývalým slavným rockerem, kterému dluží peníze a kterého viní ze smrti matky) a po rozchodu s přítelkyní je i tak trochu bezdomovec. Pořád je to ale chlap na svém místě, který věří, že by se zločin měl potrestat. A občas dokáže vymyslet docela hezký podraz, za který by mu nepoklepal na rameno jen Hercule Poirot, ale i populární Luther ze stejnojmenného seriálu BBC.

Obě přirovnání jsou záměrná. Volání kukačky je totiž pevně ukotveno nejen v současných špinavých trendech, ale i v starší tradici. To reprezentuje především Strikova asistentka (lépe řečeno recepční) Robin. Mile naivní postavička, nadšeně si hrající na vyšetřování a připomínající staré dobré společníky Velkých detektivů – jen chytřejší a emancipovanější.

Mile tradiční jsou ale i další motivy. Na pančele Chandlera upomínají rozložené rodiny horních deseti tisíc skrývající svá temná tajemství, na starou paní Agathu zase zásadní motiv závěti...

Návrat ze zlaté klece

Volání kukačky tak chytře oslovuje v podstatě všechny generace čtenářů detektivek. Ani jedné sice nenabídne stoprocentní jízdu, ale málokdo se po dočtení nebude těšit na dalšího „kormorána“. Však už na něm Rowlingová pracuje.

Jen s tou „modernitou“, velkou bolístkou Prázdného místa, je Rowlingová nějak na štíru. Sice si všimla, že rock je už v podstatě retro a že existuje něco jako rap, ale Facebook jako kdyby ani neexistoval a bulvár je v podstatě stejný jako za časů princezny Diany a její časovky Tour de Paris. Nu a počítače i mobily jsou zamrzlé v době asi před deseti lety. Dost z toho lze omluvit díky Cormoranově charakteru – už jsme napsali, že je to decentně mimoň –, ale ne vše.

Jako kdyby se oním zamrznutím jen znovu ukazovalo, že Rowlingová je od přelomu století (což je ostatně plus minus doba, kdy v rámci vnitřní chronologie končí Harry Potter) obětí vlastního úspěchu a není schopna nahlížet svět jinak než zjednodušeně a frázovitě.

Při žánrové soustředěnosti na příběh a jeho spád a šikovné práci s oblíbenými motivy to však nevadí. Volání kukačky nemá nabízet pravdu o světě, má nabízet zábavnou, dostatečně uvěřitelnou iluzi.

To se daří na jedničku a i přes mírně uspěchaný konec a rezignaci na propracování motivu Cormoranova střetu s vlastním otcem je z Rowlingové, osvobozené od patetické snahy o přesah, znovu ta královna oddechové literatury, kterou stojí za to sledovat.

Robert Galbraith: Volání kukačky. Autorka: J. K. Rowlingová. Překlad: Ladislav Šenkyřík. Nakladatelství Plus, 2014. Doporučená cena: 369 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy