Útěky přes Berlínskou zeď: Jedni se na Západ prokopali, druzí projeli v kufru auta

Petr Zídek Petr Zídek
1. 6. 2021 12:00
Když se chce český čtenář dozvědět něco o Berlínské zdi, o literaturu nemá nouzi. V posledních dvaceti letech vyšlo několik překladových titulů a také původní monografie o Západním Berlíně od Tomáše Nigrina. Kniha Iaina MacGregora Checkpoint Charlie, kterou v překladu Daniely Orlando nedávno publikovalo Argo, však není příslovečným dřívím nošeným do lesa.
Obyvatelé západního Berlína u Checkpointu Charlie vítají trabanty Východoberlíňanů po pádu Berlínské zdi, 10. listopad 1989.
Obyvatelé západního Berlína u Checkpointu Charlie vítají trabanty Východoberlíňanů po pádu Berlínské zdi, 10. listopad 1989. | Foto: ČTK/PICTURE ALLIANCE/dpa

Žánrově by se dala označit za historickou reportáž. Nepředkládá historickou analýzu, ale chronologicky řazené historky. Některé jsou celkem banální, jiné strhující, všechny ale poutavě vyprávěné. Jmenuje se Checkpoint Charlie podle hlavního přechodu mezi americkým a sovětským sektorem na křižovatce ulic Friedrichstraße a Kochstraße - ten byl označen krycím písmenem C, které se v NATO hláskuje jako Charlie.

Západ zeď akceptoval

Autor knihy Iain MacGregor je Brit, takže i Britové dominují mezi osobami, jejichž vzpomínky zachytil. Jednou z hlavních je Robert Corbett, který jako nadporučík irských pěchotních gardistů začínal roku 1961 v Berlíně svou veleúspěšnou kariéru, již symbolicky zakončil - už v hodnosti generála - jako poslední velitel britského sektoru v Berlíně.

Stavba Berlínské zdi byla vyvrcholením takzvané druhé berlínské krize mezi Východem a Západem v letech 1959 až 1961. Tehdy se oba znesvářené bloky dostaly na samu hranici třetí světové války, přičemž zeď znamenala i pro Západ zásadně akceptovatelné opatření, kterým východoněmecký režim zabránil masovému odchodu svých občanů.

Autor připomíná, jak vlivný americký senátor James William Fulbright dva týdny před zahájením stavby zdi v americké televizi ABC prohlásil, že nechápe, proč východní Němci neuzavřou hranice, když na to mají právo. Vysoká mezinárodní politika však představuje jen hrubý rámec knihy, Iaina MacGregora mnohem více zajímá, jak zeď ovlivnila běžný život obyvatel města a západních vojáků, kteří tu sloužili.

Sověti v uniformách, které jejich protějšky skoro pravidelně nazývají Rusové, a také příslušníci východoněmeckých bezpečnostních složek jsou tu spíše objekty než subjekty vyprávění. Slovo dostává i jeden z důstojníků východoněmecké pohraniční stráže, jeho vzpomínky se ale stylově odlišují od vyprávění západních kolegů. Východní Němec i po letech používá neosobní a téměř úřední jazyk, čtenář nabývá pocitu, že má před očima přepis výslechu.

Příběhy šťastných úniků

Autor v příloze píše o 140 obětech Berlínské zdi a dodává, že různé zdroje jich uvádějí mezi 86 a 262. Připomíná několik známých případů smrti při překonávání Berlínské zdi, jako třeba vůbec první kauzu devětapadesátileté zdravotní sestry Idy Siekmannové. Té se 21. srpna 1961 podařilo vyskočit z 3. patra domu na ulici Bernauer Straße, přímo na hranici do Západního Berlína, ale způsobila si smrtelná zranění.

Přesto v centru pozornosti nejsou mrtví. MacGregora zajímají spíše ti, kterým se únik povedl. Tato optika je dána jeho metodou, kdy staví na rozhovorech s pamětníky.

Fascinující je třeba příběh východoberlínského topenáře Manfreda Schöppiho, který koncem roku 1971 začal se dvěma kamarády kopat tunel na Západ z budovy elektrárenského podniku, v níž pracoval a která stála asi dvacet metrů od zdi. Týdny trvající práce během nočních směn, při níž museli řešit celou řadu obtíží, byla nakonec korunována úspěchem a třem mladíkům se podařilo prokopat do Západního Berlína.

Primátor západního Berlína Richard von Weizsaecker, americký prezident Ronald Reagan a spolkový kancléř Západního Německa Helmut Schmidt u Checkpointu Charlie, 1982.
Primátor západního Berlína Richard von Weizsaecker, americký prezident Ronald Reagan a spolkový kancléř Západního Německa Helmut Schmidt u Checkpointu Charlie, 1982. | Foto: ČTK/AP

Dojemný je pak příběh jednoho z posledních úniků, jenž se podařil v létě 1989 učiteli Hansi-Peteru Spitznerovi ze Saské Kamenice, německy Chemnitzu, toho času Karl-Marx-Stadtu. V té době již tisíce východních Němců prchaly přes Maďarsko na Západ a další se pokoušeli o totéž přes velvyslanectví Spolkové republiky v Praze.

Spitznerova manželka Ingrid legálně odjela za příbuznými do Rakouska, Hans-Peter s dcerou Peggy musel zůstat doma - to byl běžný postup všech komunistických režimů, jak zabránit emigraci rodin. Hans-Peter pojal očividně zoufalý plán: přemluvit ve východním Berlíně někoho ze Západu, aby ho s dcerou propašoval přes hranici v kufru auta.

Několik dní marně obcházel parkoviště a ptal se řidičů aut se západní značkou. Nikdo s tak šíleným podnikem nechtěl mít nic společného. Až těsně před tím, než by se museli vrátit domů, se na ně usmálo štěstí: četaře americké armády Erica Yawa sklíčený muž s dítětem zaujal. Nakonec svolil a oba ukryl v kufru své toyoty.

Vozy amerických vojáků nebyly na hraničním přechodu většinou prohledávány a uprchlíkům přálo štěstí. Četaře, který tím porušil všechny předpisy, ale následně vyslýchaly americké orgány, stejně jako Hanse-Petera, kterého podezřívaly, že je špion. Nakonec vše dobře dopadlo, Hans-Peter se sešel s manželkou a s Yawem se stali doživotními přáteli.

Pád Berlínské zdi nikdo nečekal a došlo k němu vlastně díky kuriózní chybě vysokého komunistického funkcionáře Güntera Schabowského, který na tiskové konferenci 9. listopadu 1989 omylem prohlásil, že hranice jsou otevřeny s okamžitou platností - kniha zachycuje i příběh této historické konference.

Kontrapunktem masového veselí, jež nastalo v dalších dnech, může být groteskní příhoda britského ministra obrany Archieho Hamiltona. Celou noc 12. listopadu inkognito jezdil po Berlíně v Peugeotu 205 a hledal, kde by si mohl odlomit kus zdi pro britskou premiérku Margaret Thatcherovou. Nakonec se mu to podařilo a kus zdi se stal vánočním dárkem pro političku, která Hamiltona požádala, aby jí k němu napsal osobní věnování - a mohla si ho tak vzít domů.

Praha jako Berlín

MacGregorova kniha jistě nezachycuje všechny podstatné aspekty existence Berlínské zdi, lépe než jiné publikace ale přibližuje emoce, které provázely rozdělení německé metropole.

Pro Čechy byla "železná opona" často něčím abstraktním a vzdáleným. Sama bariéra v podobě plotu z ostnatého drátu a "signálky" vedla většinou daleko od center osídlení, po vrcholcích hor, a hlavně oddělovala "náš" český svět od "cizího".

Obal knihy Checkpoint Charlie.
Obal knihy Checkpoint Charlie. | Foto: Argo

Představme si ale, že by Praha byla podélně od severu k jihu rozdělena na dvě části, přičemž hranice by nerespektovala přirozené členění a z východu na západ by byla fakticky nepřekročitelná. V "Západní Praze" tvořené Prahou 5, 6, 7 a částí Prahy 1 a 2, oddělenou od okolí neprostupnou zdí, by fungoval demokratický kapitalismus a ve zbytku města i státu komunismus. A v obou částech metropole by žili Češi spojení příbuzenskými vazbami.

Že je to nepředstavitelné? Přesně takto byl rozdělen Berlín, navíc k jeho západní části až do 70. let patřilo několik enkláv ze všech stran obklopených východoněmeckým územím - tuto situace nakonec vyřešily až složité směny pozemků.

Díky MacGregorově knize si čtenáři mohou lépe představit realitu rozděleného města, která má 30 let od pádu Berlínské zdi již dost surreálné rysy. Přesto ji svět po dlouhá desetiletí považoval za něco normálního, a hlavně nezměnitelného.


Autor je šéfredaktor časopisu Paměť a dějiny.

Iain MacGregor: Checkpoint Charlie

(Přeložila Daniela Orlando)
Nakladatelství Argo 2021, 408 stran, 448 korun.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 48 minutami

Kanoista Lukáš Rohan poprvé v kariéře vyhrál závod Světového poháru ve vodním slalomu. V Troji uspěl i s dotykem hned v první brance finálové jízdy

Kanoista Lukáš Rohan poprvé v kariéře vyhrál závod Světového poháru ve vodním slalomu. V Troji uspěl i s dotykem hned v první brance finálové jízdy.

Kanoistka Tereza Fišerová byla v Praze třetí. Českou olympioničku v Troji porazily Němka Andrea Herzogová a suverénní vítězka Jessica Foxová z Austrálie, jež jako jediná z deseti finalistek projela trať čistě.

Jediná česká finalistka Fišerová se dopustila jednoho dotyku stejně jako Herzogová. Na trať se vydala díky druhému místu v semifinále jako předposlední a musela ještě čekat na výkon Britky Mallory Franklinové. Světová šampionka z roku 2017 si připsala také "šťouch" a skončila čtvrtá se ztrátou 81 setin na českou vicemistryni Evropy.

Gabriela a Martina Satkovy vypadly v semifinále. V následujícím finále kanoistů bude české barvy hájit další olympionik Lukáš Rohan. Vojtěch Heger a Václav Chaloupka do jízd o medaile nepostoupili.

Zdroj: ČTK
Další zprávy