Je to čtení k vodě, ale ne pro každého. Magrisovo psaní jako by nemělo dno, stále je možné nalézat další souvislosti. Útlý, avšak mnohovrstevnatý svazek umožňuje zakusit osvobozující zkušenost, kdy psaný text vyjadřuje mnohem víc než souhrn informací či ozřejmění pisatelova postoje. Je to báseň v próze, vyznání moři i bezejmenným tvůrcům lodních soch.

Magris vysokým literárním stylem píše o umění, které označuje za nižní, tedy o výrobě dřevěných figur žen, důstojníků a mytických bytostí. Některé skulptury mají bohatou minulost, jiné se našly vyplavené na mořském břehu a není jasné, kterou plachetnici zdobily.

Německý důstojník Erik Kurtz si roku 1944 s sebou do hotelu vzal sochu Atalanty z lodního muzea a pak se kvůli ní zastřelil. | Foto: Museo Tecnico Navale

Kde chybí odpovědi, nastupuje ta nejvlastnější potrava literatury: tajemství. Jaká loď danou figuru vezla? Co se s ní stalo? Zachránil se alespoň někdo?

Ačkoliv se jedná o čtenářskou lahůdku, jako knihkupec by byl autor těchto řádků poněkud bezradný. Do jaké poličky Oči moře zařadit? Beletrie to není, nebo jen částečně. Ano, svým způsobem to je cestopis, ale ne průvodce a už vůbec ne popis vlastních zážitků při výpravě po exotických končinách. A není to ani spirituální literatura, ačkoliv také v této kolonce by se mohl Magris cítit příhodně. Kam tedy s ním? Zakládat kvůli jedinému autorovi novou kategorii, v tomto případě nazvanou duchovní cestopisy, by nestálo za to.

Claudio Magris je každopádně jedním z nemnoha spisovatelů rozpoznatelných už žánrem, ve kterém se pohybuje. Lépe řečeno: který sám vytvořil.

Galionové figury - tedy vyřezávané sochy umístěné na samé přídi korábu - vidí v Magrisově mámivém podání budoucnost dříve než námořníci. Blíží-li se bouře nebo nájezdník, dřevěná postava spatřuje nebezpečí jako první, funguje tak trochu jako vědma. Někdy jí tedy námořníci zavázali oči, neboť budoucnost, kterou prorok nepředpoví, se nestane.

Související

Terst jako způsob myšlení. V italském městě se lidé definovali tím, čím nebyli

Většinu lodních soch tvoří ženské postavy, často smyslné, s odhalenými prsy. Figura má ambici obsadit námořníkovy sny, ale zdaleka nejen to. Jak jeho pohled klouže po nekonečné rozloze oceánu, "spatří neosobní uniformitu neurčité budoucnosti, z níž mrazí. Nést tíhu tohoto mrazení, hledět do beztvaré tmy života - v tom nám příliš nepomůžou bojovní Aiantové nebo svalnatí Hérakleové. Pouze hladkost ženy, měkká křivka ňader a úst, ladná krása dokážou držet hrůzu na uzdě, asi jako sled generací od kolébky přes křtiny, narozeniny a pohřby zkrotí prázdné a zničující plynutí času," píše Magris.

Obal knihy Oči moře. | Foto: Nakladatelství Academia

Jakou logiku pak mají sochy žen, které jsou zahalené, s upnutým límečkem, soustředěné a neosobní? I ty mohou být mužské posádce k užitku, neboť představují to, co jim v nekonečných prostorách světového vodstva obzvlášť chybí: řád.

Vzpomínky na normy společenského chování pak mohou být tím, co plavčíka i kapitána váže k pevnině silněji než představa noci prohýřené v přístavní hospodě. Ejhle, socha bičovaná vlnami oceánu jako chvála civilizace.

Claudio Magris je držitelem mnoha italských i zahraničních ocenění, v Praze před šesti lety přebral Cenu Franze Kafky. Zdejšímu čtenáři je znám z několika předchozích svazků, z nichž zmínku zaslouží zejména Mikrokosmy, které se procházejí po historii a charakteru Jadranu, či Dunaj, příběh jedné řeky spojující tak rozdílné krajiny. Opět je tu tedy voda, mořská či říční, coby kostra příběhu bez děje, mezioborového bádání, cesta k ostrovům, které neexistují, pokud v ně nevěříme.