Recenze - Debut britského prozaika Dana Rhodese (1972) Antropologie dle autorových slov vznikal při práci na ovocné a zeleninové farmě, slova textu se rodila často v hustém lijáku mezi řádkami angreštu a malin, byť byl někdy Rhodesovi zapůjčen i traktůrek.
Upřímně řečeno, takhle by mohla klidně začít jedna ze 101 povídek knihy z roku 2000, kterou v překladu Víta Penkaly nyní vydalo nakladatelství Argo.
Sto jedna slov, sto jedna povídek o lásce
Metaforu sběru je nutné osvětlit: všech sto jedna kratičkých povídek je přesně zarámováno formátem i tématem, každá z nich má sto jedno slovo a využívá se zde opakujících se figur na rovině syntaxe i stylu. Byť český překlad neuchovává fixní počet slov, jednota rámce je zajištěna jinými prostředky – repeticí slov, frází a především ostrým pointováním.
Domnívám se, že poslední jmenované je pro celý soubor podstatnější než počet slov jednotlivých povídek. Čeština jakožto flektivní jazyk, který vyjadřuje gramatické funkce pomocí skloňování a časování, bude oproti analytické angličtině potřebovat ve většině případů menší počet slov.
A v případě Rhodese by jakákoliv slova navíc byla znát a ubírala by textu spád. Koneckonců, autor tvrdí, že ideálním formátem celé knihy je kapesní vydání (za cenu výše kapesného), takže přidání slov by šlo v podstatě proti smyslu originálu.
Rámec tematický je jasně vyjádřen titulem (jde zároveň i o titul prvního textu sbírky). Kniha přináší povídky o člověku se vším, co k němu patří, a zaměřuje se na leitmotiv lidských životů, kterým je láska. V povídkách se zkoumají všechny její podoby: její přítomnost, absence, nadbytek, povrchnost, faleš, krutost, nestálost, nesmyslnost, smyslnost…
Slovo „zkoumají“ tu hraje podstatnou roli, Rhodes se situacím ve vztazích věnuje s vědeckou přesností, vypravěč sice vždy mluví v ich-formě singuláru či plurálu a je součástí příběhu, ale přitom je jeho záznam lakonický, stručný, byť by popisoval smutek či smrt vztažené k vlastní osobě nebo svým přítelkyním.
Dívky přicházejí a odcházejí
Kdo by od Antropologie čekal pojednání o věčné lásce nebo lechtivé historky, bude zklamán. Antropologie není moderní Dekameron, láska tu sice má mnoho podob, ale v zásadě příběhy vždycky dopadnou stejně – a v podstatě špatně.
Jedním z klíčových motivů – podpořených i formou pakování – je rutina. Dívky přicházejí a odcházejí, vypravěč nahradil jednoho milence, a za rohem již čeká další. Romantiky je v Antropologii vskutku pomálu: „Když konečně skončila, zeptala se mne na mou minulost. Řekl jsem jí, že jsem celý život čekal na tu pravou a jsem rád, že jsem ji konečně našel. ‚Aha. Jasně,‘ zvedla oči v sloup. ‚Ty jsi tenhle typ chlapa.‘“
Když konečně skončila, zeptala se mne na mou minulost. Řekl jsem jí, že jsem celý život čekal na tu pravou a jsem rád, že jsem ji konečně našel. ‚Aha. Jasně,‘ zvedla oči v sloup. ‚Ty jsi tenhle typ chlapa.‘
Rhodes mapuje lásku ve všech fázích života, povídky zachycují sblížení, vztah, nevěru, svatbu, těhotenství, narození dítěte i smrt, a to očima velmi naivního vypravěče (výjimek tu není mnoho).
Kombinace situace dovedené ad absurdum s jeho až dětskou perspektivou posiluje alegorickou povahu příběhů. Na groteskním obrazu se tak vyjevují vztahové mechanismy, které ovšem běžně v lásce zapínáme. Nechceme se pouštět do konfliktu, a tak si necháváme ubližovat, neposloucháme a přehlížíme, co se nám druhý pokouší říct, nedokážeme se učit z vlastních chyb. Někdy milujeme přespříliš a jindy vůbec.
Dívky, které souborem defilují, mají často mluvící jména, najdeme zde Sněhovou královnu, Čemeřici, Melodii, ale mnohdy jsou prostě označeny jako „moje dívka“, i to reflektuje obecnou platnost příběhů, spíš než o reálné historky jde o symbolické situace. Přítelkyně jsou vesměs charakterizovány jako krásné, nepříliš chytré (výjimkou je povídka Chytrý) či vzdělané, většinu času se líčí, lakují si nehty, nakupují a mají velkou tendenci střídat milence.
Na první letmé čtení to může být až urážlivé, jenže Rhodes nešetří ani muže či páry – všichni jsou redukováni na určitý povahový rys, neukazuje se tu prstem na toho, kdo lásku zničil, ale na to, co k tomuto zániku může vést. Jsou-li přítelkyně vypravěče povrchní a mazané, pak možná jen hřeší na jeho neschopnost a pštrosí manýry. Dvojice jsou natolik spokojené a oddané, až jim krev teče po bradách, vnucují svůj cit osamělým a občas se samou láskou musejí rozejít. Zní vám to povědomě?
Dan Rhodes však nikdy nemoralizuje, na to jsou jeho povídky až příliš vtipné, byť často stojí na hranici humoru skrz naskrz černého. Postavy v Antropologii se také mnohem často vysmívají, než smějí, případně samým smíchem umírají. Už jen proto se vyplatí nebrat povídky na lehkou váhu.
Dan Rhodes: Antropologie. Překlad: Vít Penkava. Argo, 2014.
