Recenze – V povídce Richarda Weinera Prázdná židle se vypravěč vyrovnává s náhlým zmizením svého přítele, který se bez varování vytratí z jeho pokoje i života, aniž by po sobě zanechal jakoukoliv viditelnou stopu nebo vysvětlení. Hrdina příběhu se tak ocitá na pokraji hrůzostrašné propasti ničím nemotivovaných příčin a následků, jimž není schopen porozumět, ale ony přesto osudově formují a deformují jeho život.
Nečekané odchody jsou jednotícím motivem také druhé česky vydané povídkové sbírky Haruki Murakamiho Muži, kteří nemají ženy (v originále 2014). Postavy tu mizí ze světa „bez sebemenšího vysvětlení“, jako „když utne“, nebo prostě jednoho dne „odchází jinam“. Nemilosrdně zanechávají své blízké ve zmatku a činí z nich „pusté ostrovy“, navždy osamělé bytosti šokované vědomím, že mechanismy světa, v němž žijí, nepodléhají žádným pevně daným či poznatelným zákonitostem.
Na rozdíl od českého expresionisty ale Murakamiho hrdinové hledí do své propasti s určitou melancholií a čelí strachu z vlastní existence po osudové ztrátě téměř s ušlechtilým smutkem. V kontextu všeho, čím procházejí, je pak jejich nejtrvalejší hodnotou a tím, co je drží při životě, vzpomínka; obraz událostí vtisknutý do paměti bez ohledu na jeho pravdivost nebo věrohodnost. Vše je zde tedy poháněno touhou zprostředkovat příběh, který by vzpomínky neustále oživoval. Muži a ženy tak vedou dlouhé dialogy o ženách a mužích svého života, přičemž jde o krajně nespolehlivé vypravěče nejen proto, že jim nelze beze zbytku věřit, ale sami se mohou také kdykoliv jednoduše zvednout a příběh opustit.
Možnosti zprostředkování příběhu a perspektivy pohledu na věc se liší i díky rozmanitosti mezilidských vztahů, ať už jde o vazby milostné, či přátelské. V Murakamiho textech vystupují náhodní známí, kteří se spolu občas vyspí (Šeherezáda), milostný trojúhelník ve stylu Julese a Jima (Yesterday), osudové lásky (Nezávislý orgán) i patologická přátelství (Drive my car).
Zároveň hrdinové ke svým partnerům zaujímají jakýsi racionální odstup, téměř zenový postoj spočívající v nezasahování, s nímž přijímají existenci „věcí, nad kterými si může člověk lámat hlavu sebevíc, ale nic nevymyslí“. Důraz na nahodilost, střídmé dávkování informací, nedořečenost a otevřené konce podněcují potřebu zjistit o postavách víc. Povídky jsou ale bezchybně vypointovány tak, aby vždy převažovalo napětí z vědomí, co nevíme a již se to nemáme šanci dozvědět.
Murakami vycizeloval svůj styl k dokonalosti a přes narůstající počet textů si zachovává vysoký standard. Zároveň je ale schopen inovativně pracovat se svými trademarky, jimiž jsou pragmatická věcnost, čistota a úspornost ve vyjádření. Především závěrečná povídka Muži, kteří nemají ženy svým hypnotickým tempem pomalu plynoucích obrazů, které jako by stály mimo čas, a fantaskní poetikou připomíná spíš báseň v próze. Osamělý hrdina tu bezcílně bloumá krajinou se sochou jednorožce a teskní po dávno ztracené lásce, zatímco minulost, přítomnost i tady a tam splývají ve zvláštní symbióze atmosféry neobjevené planety, z jejichž vesmírných oceánů tiše shlížejí kočky, které drží chod našeho i ostatních světů v křehké rovnováze.
A právě kočky, mořské proudy a hvězdnaté nebe nejsou jen poetickým ornamentem, ale tvoří ústřední topoi Murakamiho tvorby přítomné i v jeho nejnovějších povídkách. Ačkoliv jsou to všechno elementy nesoucí pohyb, vstupují kočky v Murakamiho univerzu do kontrastu k silám přírody. Jejich klid, ladnost a hřejivost jsou činitelem, který situaci zpravidla stabilizuje. Proměnlivé struktury a dynamika nekonečně plynoucích oceánských proudů či vzdálené nebe plné hvězd naopak uvádí věci do pohybu, přináší konflikty a zlomy a spolu s pohledem na chladný a vzdálený měsíc či snovým ponorem na dno oceánu se situace postav začíná komplikovat.
Hrdinové jsou tak neustále rozpolceni mezi svým nejintimnějším já, jež by si nejraději vystačilo samo se sebou a stočilo se do klubíčka v bezpečí vlastní mysli, a puzením ke konfrontaci s vnějším světem. Svou schopností precizně pracovat s abstraktními pojmy, jako je problematika paměti, záznamu a uchování vzpomínek nebo možnosti fantazijní imaginace, stvrzuje Haruki Murakami vztah ke svým tvůrčím blížencům, mezi něž patří třeba filmař Jean Vigo nebo scenárista Pavel Juráček. Ačkoliv tvůrčí dráhu všech těchto autorů zásadně ovlivnilo politikum, jejich nadčasové umělecké gesto zůstává, stejně jako Murakamiho Muži, kteří nemají ženy, svrchovaně emotivní a individualistické.
