Stalo se někdy v polovině 70. let, že Philipa Rotha v centru Prahy zastavili dva policisté. Zatímco ho legitimovali, polohlasně sděloval kolemjdoucím, že je slavný americký spisovatel. "Kdyby mě zavřeli, běžte to oznámit na velvyslanectví," žádal.

Nakonec se Roth zatčení vyhnul, dobrodružně skočil do projíždějící tramvaje, nebo to tak alespoň vyprávěl. Večer ale strážníci odvedli jeho přítele, spisovatele Ivana Klímu. A vyzvídali, co prý tu ten Američan stále pohledává. "Nečtete jeho knížky?" podivil se Klíma a dokonale estébáky obalamutil: "Jezdí sem za holkama."

V životě Philipa Rotha, jenž včera zemřel ve věku pětaosmdesáti let, to byl patrně jediný okamžik, kdy mu přišla vhod pověst pobuřujícího romanopisce, jehož dílo zastiňuje sex.

Roth, narozený roku 1933, skutečně byl prozaikem první éry erotické volnosti. Celý život zachycoval proměny Ameriky, zejména té židovské, počínaje změnou mravů na přelomu 50. a 60. let, kdy si člověk v takzvané sexuální revoluci vybojoval právo zodpovídat se jen vlastnímu tělu, aby - jak se dělo Rothovým protagonistům - byl tím tělem následně zrazován. To téma zní už přelomovým románem Portnoyův komplex, v němž se neurotický židovský hoch zpovídá z výčitek, jež vyvolává neovladatelná tělesná touha narážející na řádnou výchovu.

Jenže Portnoyovo nakročení k sexuální autonomii bylo jen první z emancipací, o něž usilovaly další Rothovy postavy. Odsud název jednoho z románů: Zuckerman zbavený pout. Přeneseno do Rothova díla: muž osvobozený z otěží společnosti, původu, zázemí.

Málokterého z protagonistů ta snaha spasila. Jednoho kosmopolitní výchova zcizila židovskému původu, druhému nabytá sexuální svoboda způsobila situace plné studu. Dalšího touha vedla do emocionálně vyčerpávajících vztahů.

V tomto ohledu byl Philip Roth velkým historikem amerického erotismu, "básníkem této podivné samoty člověka zanechaného tváří v tvář svému tělu", jak napsal Milan Kundera.

Ovšem největším odkazem Rotha - držitele všech prestižních literárních cen kromě té Nobelovy - zůstává, že o tom vyprávěl vrcholně literárně, s plným vědomím vývoje románu. V mnohavrstevnatých prózách, vzájemně na sebe odkazujících a rozvíjejících příbuzná témata, stíral a posouval hranice mezi skutečností a fikcí, autorem a dílem. Také v tomto ohledu se Roth zbavoval pout. I s rizikem, že si jej čtenáři ztotožní s literární postavou.

Aby své románové přemýšlení o Nathanu Zuckermanovi - muži, pro nějž má psaní fikce životní důsledky, jehož literatura odcizí od druhých a způsobí mu až fyzickou bolest - dohnal na vrchol, Roth svého nejvytrvalejšího vypravěče devíti próz zle ztrestal: učinil jej impotentním. A tím mocným literárním rozhodnutím paradoxně povzbudil Zuckermanovu tělesnou touhu, na stará kolena v něm vzbudil ještě větší pochopení pro to, jakou moc má sex nad člověkem.

Pravdou je tedy opak té historky s Ivanem Klímou: ve skutečnosti Philip Roth nebyl ničemu oddanější než próze. Ani při návštěvě Československa.

Po Praze ho provázela tehdejší přítelkyně Barbora Sproulová. Rozešli se po letech: ona chtěla děti a on "se už dávno oženil se svými knihami", jak si postěžovala. Příznačně pro Rotha stížnost ze života později přešla do beletrie: v románu Elév vystupuje spisovatel, jemuž osamělá choť vyčítá, že je "ženatý s Tolstým".

Roth a Sproulová sice děti neměli, ze vztahu jim však zbylo jedno, jak říkali, "naše děťátko, Československo".

Philipa Rotha do Prahy začátkem 70. let přilákala místa spojená s Franzem Kafkou, to znamená literatura, a nakonec ji přebil jiný, také literární zážitek: setkání s českými spisovateli Ivanem Klímou, Milanem Kunderou či Ludvíkem Vaculíkem, po sovětské okupaci zakázanými, odsouzenými k povoláním jako topiči nebo vrátní.

Když o nich Roth po návratu psal do deníku New York Times, byl si vědom, že z článku vznikne depeše na československé ambasádě, že ublíží každému, koho jmenuje. V americkém listu všechny důsledně tituloval jako pana X, pana Y.

Roth, v New Yorku stále pronásledovaný ohlasem románu Portnoyův komplex, se po návratu z Prahy ponořil do českých dějin, literatury, filmů. Chodil mezi emigranty do české restaurace v Yorkvillu, trajektem jezdíval na přednášky A. J. Liehma na Staten Islandu. Založil bankovní účet nazvaný Ad hoc český fond, jehož prostřednictvím američtí spisovatelé podporovali české kolegy, a v nakladatelství Penguin Books prosadil nová vydání zapadlých překladů českých románů.

A především se opakovaně vracel, až do roku 1977, kdy už mu československé úřady odmítly vydat vízum. "Chtěl jsem v Praze poznat, jak spisovatelé přežívají v podmínkách vzdálených mému způsobu života," vysvětloval Roth a pokusil se formulovat paradox, který jej přitahoval: v New Yorku se může vše a na ničem nezáleží, v Praze nesmíte nic, a proto záleží na všem.

Aby to Američanům přiblížil, navrhoval: představte si, že renomovaná kritička Susan Sontagová musí prodávat housky na Broadwayi, že Gore Vidal někde rozváží uzeniny do školních jídelen.

Čeští spisovatelé byli pro Rotha "nejohroženějšími osobami zotročeného národa, zakázanými autory, pro něž státním náboženstvím není socialismus, nýbrž sadismus," vyprávěl.

A návštěvy Československa se propsaly také do dvou jeho knih. Tou první jsou kratičké Pražské orgie vyprávěné Nathanem Zuckermanem, postavou sloužící k promýšlení hranic mezi fikcí a realitou. V Pražských orgiích dostává příležitost srovnat svůj život amerického literáta, který čelí mravnímu odsudku židovské komunity, se situací československých autorů, proti nimž stojí režim.

Související

Vše nejlepší, Zuckermane! Velký přítel Čechů Philip Roth slaví jubileum

A Praha výrazně zasahuje také do Rothova mnohem lepšího románu Profesor touhy, zjednodušeně řečeno knihy o mužské touze. Jejím hrdinou je profesor srovnávací literatury, jenž po soužití s dvěma prostopášnými Švédkami a nepovedeném manželství konečně poznal idylickou Kláru. Vše by mělo být v nejlepším pořádku. Přesto si profesor stěžuje: "Neudržím erekci, doktore. Neudržím ani úsměv na tváři."

Důmyslné uvažování nad souvislostmi touhy a literatury nakonec protagonistu přivede do Prahy na místa spojená s Franzem Kafkou. A zde ve snu navštěvuje prostitutku, se kterou kdysi spával Kafka.

Ženě je snad osmdesát, ruce stižené artritidou, bílé vlasy. Profesor se vědecky vyptává: "Dařilo se Kafkovi mít erekci? Dosahoval obvykle orgasmu?" Žena si nechá zaplatit a vypráví, že Kafka upřednostňoval orální styk. Vzápětí nabízí, zda si profesor - samozřejmě z literárních důvodů - nechce prohlédnout její obnažený klín. "Koukám, že tahle kafkárna je vzkvétající byznys," poznamenává profesor a vytahuje další bankovku. Hned se mu dostává ujištění, že vzhledem ke sféře svých zájmů si poplatek přece může odečíst z daní.

V té komické epizodě, v tom nejžertovnějším ze snů Philipa Rotha, je vše: průnik života a literatury, skutečnosti a minulosti, vážného a směšného, touhy, peněz i snahy důstojně tu touhu naplnit.

Je příznačné, že americká kritika Profesora touhy roztrhala jako román, z něhož nic nevyplývá, jehož hrdina nedochází k žádnému poznání. Naopak Milan Kundera jej označil za mistrovské dílo: impotenci muže konfrontovaného s nemilosrdnou mocí svého těla dal do souvislosti s impotencí českého spisovatele, jenž je konfrontován s nesmiřitelnou politickou mocí. Krásný příklad toho, co na Philipu Rothovi dovedl ocenit jen Evropan.

Na posledních stranách Profesora touhy si těžce zkoušený vypravěč oddechne. Obklopen nejbližšími s Klárou pozoruje kolibříky a hvězdy, poslouchají muziku, vnímají, jak ten druhý oddychuje. A na vrcholu této kýčovité idyly, té až rajské blaženosti, se štěstí začíná vytrácet. Profesora přepadají pochyby. Strach ze stáří. Z budoucnosti. Že vztah zase uvadne. Že manželství jej nespasí. Neukojené libido se zase ozve, silnější než dřív, tuší vypravěč.

V těch obavách, v těch stavech, na těch posledních řádcích toho Philip Roth řekl nesmírně mnoho o člověku, jenž bude vždy zajatcem své touhy. Philip Roth se od té své včera konečně odpoutal: jeho romány tu naštěstí zůstávají.