Glosa - Jméno Aleš Kot skloňuje česká komiksová scéna od chvíle, kdy se mladému českému scenáristovi podařilo prosadit v USA. Zájem o něj má nakladatelství DC Comics i Marvel. Na druhou stranu Dan Černý začíná pomalu, ale jistě ovládat domácí scénu.
Žahavá chapadla systému
Jméno Aleše Kota (1986) se začalo ve spojitosti s komiksem v Česku objevovat na jaře tohoto roku, když novopečená hvězda dorazila do Prahy a dala první rozhovory. Někoho takového – přiznejme si vlastenecky – český komiks potřebuje. Trochu smutné na tom ale je, že první opravdový český komiksový scenárista nikdy nezačal působit u nás, ale rovnou ve Státech.
Do Ameriky odešel v roce 2009 a cílevědomě pracoval na kariéře komiksového scenáristy. Skutečnost, že se v branži skutečně etabloval, můžeme přičítat stejnou měrou talentu i píli. V Česku právě vyšla první kniha jeho autorské série Zero, v níž každý sešit (má jich být celkem čtyřicet) kreslí jiný výtvarník.
Zero je agentem agentury, která má na starosti eliminaci nebezpečných osob. Zero je také komiksem pro Ameriku 21. století. Jasně levicově smýšlející autor dává čtenářům přesně to, po čem je poptávka. Konspiraci, manipulaci vším a všemi a vykořeněného hrdinu, který si pod příkrovem výcviku, který prodělal už v útlém dětství, nemůže být jistý ani tím, kdo vlastně je.
Kot do prvního sešitu zakomponoval snad všechny „problematické“ oblasti světa (prozatím vynechal Kubu a Koreu), v nichž intervenuje Amerika. Přitom prozatím neprozradil o agentuře, pro niž Zero pracuje, nic konkrétního. Díky globalizaci vypadají všechny velíny západního světa stejně, navíc Kot poukazuje na to, že je v podstatě jedno, odkud prohnilý systém natahuje svoje chapadla, která jsou stejně žahavá jako teroristé, s nimiž bojuje.
Zajímavé jsou v jinak poměrně klasickém thrilleru také sci-fi motivy (celý děj je zasazen do nedaleké budoucnosti, kdy věda opět popošla kus cesty), s nimiž Aleš Kot nakládá rozumně. Působí jako koření kvalitně budovaného příběhu, který se sice tu a tam neubrání žánrovým klišé, ale i tak působí (překousnete-li výše popsanou agitku) svěže a svižně. Stereotypům zabraňuje i střídání kreslířů. Každý rukopis je zcela odlišný a dá se předpokládat, že jednou bude Zero fungovat také jako portfolio kreslířských komiksových nadějí druhého desetiletí 21. století.
V záři domácích reflektorů – Jelita!
Dana Černého (1982), autora Jelit (a dalších komiksů), můžeme s nadsázkou označit za jakýsi protipól Aleše Kota. Černý se na komiksové domácí scéně objevuje pravidelně dlouhá léta. Zatímco Kot hledá inspiraci u amerických scenáristů zvučných jmen, Dan Černý vychází z českého a evropského komiksu. Vedle Petra Kopla se stává českým nejpublikovanějším komiksovým tvůrcem (Černý si píše scénáře, které sám kreslí). Jeho Tryskošneka najdete ve Čtyřlístku, pro magazín Pevnost píše stejnojmenný strip, vydal již tři alba Fanoušových eskapád…
… a pro časopis Bravo připravuje komiks Jelita, který právě vyšel u nakladatelství Paseka. Pokud jste zpozorněli u názvu periodika, v němž Jelita vycházejí, můžeme vás uklidnit. Jedná se o inteligentní komiks pro pubescenty, který tvoří autor, jenž se u svojí práce rád baví. Pokud dodáme, že Černého humor je na české komiksové scéně možná vůbec nejinteligentnější (a není to jen tím, že tolik komiků u nás nemáme), nemusíte se výsledku obávat. Rozhodně není radioaktivní.
Jelita jsou jacísi Kamarádi současnosti. Členy jsou ovšem dvě holky a dva kluci. Zdejší Váleček se jmenuje Peky, temná emo duše se pochopitelně jmenuje Emil, Ráďa je intouška a Jana je tak trochu nanynka, která je v kolektivu jako katalyzátor dějů. Svou naivitou a entusiasmem přivolává situace, do nichž by se zbytek party nikdy nedostal.
Je evidentní, že Černý poměrně dlouho hledal nejen kreslířský styl, ale i způsob vyprávění, který se bude pro potřeby jednostránkových epizod hodit. Dost mu pomohla inspirace kanadským komiksem Pupíky, který je určen pro obdobné publikum, ale nikdy se nezpronevěřil české tradici a stejně jako v ostatních svých komiksech odkazuje (kdykoli může) na český komiks i kulturu.
Čím dále se Jelity pročítáte, tím neodbytněji se vám dere na mysl, že druhou (a někdy i třetí rovinu) příběhu čtenářky Bravíčka prostě nemůžou chytnout. Když tuto námitku vznesete před autorem, tajnosnubně se usměje a odpoví, že vždycky počítal s knižním vydáním pro další publikum.
Jelita nejsou tím nejlepším, co Černý napsal. Navíc v první polovině opravdu pracně (místy i lopotně) hledá jak obsah, tak formu. Důležité ale je, že v boji nakonec vítězí. Poslední třetina už skýtá okamžiky, u kterých se budete smát nahlas. Snad se budou Jelita v Bravu líbit i nadále a dočkáme se dalších sebraných spisů. A snad Černému nevyschne pero a kvalita dále poroste.
Aleš Kot: Zero: Krize, Crew, Praha 2014, 160 stran.
Dan Černý: Jelita, Paseka, Praha 2014, 64 stran.
