Sapkowski děj přivádí do Prahy léta páně 1427, dva roky po skončení prvního románu, Žižka je po smrti, je těsně před bitvou u Tachova. První a druhá kniha se však od sebe výrazně liší stavbou.
Zatímco první byla příběhem v krátkém časovém úseku na pozadí historických událostí, v Božích bojovnících se historie dostává do centra dění; hlavní hrdinové a celý příběh jí slouží.
Autor se důsledně drží historických reálií do sebemenších maličkostí. V podrobnostech a množství se minimálně vyrovná o sto let starším románům Zikmunda Wintera. Zasvěcenost, s níž přibližuje život středověké Prahy, je nejen lichotivá pro českého čtenáře, ale pomůže sžít se s příběhem.
Tyto "historické ornamenty" mají sice někdy za následek rozkolísaný spád románu, nicméně atmosféra Sapkowského děl byla vždy vynikající - a stejné je to u Božích bojovníků.
Heretik se satyrským šklebem
Hlavní hrdina je tu rozumnější, dospělejší, děj se přestává posunovat kupředu jen kvůli jeho hlouposti. Společným prvkem s první knihou je ovšem jeho věčné upadání do zajetí, které už tady - a to může být další výtka - působí poněkud ohraně. Kdykoli se do popředí dostane Reynevan - jak hlavnímu hrdinovi říkají přátelé - a neplní zrovna misi pro husitskou kontrarozvědku, je to proto, aby opět odněkud nebo někomu utekl.
I když v neustálém zajetí dalších a dalších postav ukazuje, že doba to byla opravdu divoká, stává se z tohoto prvku jakési klišé. S vidinou třetího dílu je jasné, že Reynevan se z potíží zase nějakou náhodou dostane, ale za chvíli jej zajme někdo další.
K dobru musíme naopak Sapkowkému započíst, že historické události líčí s ironií, která je mu vlastní; bez problémů se dokáže (i díky svému původu) oprostit od romantických představ, které u nás o husitství po léta panují. Nevybíravě komentuje jak konání husitů, tak katolíků. Kacíři jsou mu pro děj vším a sám je svým vyprávění největším z nich. Nic mu není svaté, za vším je vidět jeho satyrský škleb.
Vedlejší, neméně zajímavý motiv souvisí s tím, co je Sapkowskému blízké. Na pozadí historických událostí se odvíjí příběh staré magie, která ze světa (nejen kvůli církvi) pozvolna mizí. Autor se pouští do uvádění jmen inkvizicí zakázaných magických grimoárů - zábavné je, že většinu z nich dnes lze nalézt v plném znění na internetu.
Reynevan magii využívá, ale rozhodně není všemocný čaroděj; magie tu působí jako koření děje, ale rozhodně nefunguje jako deus ex machina. Autorovi spíš pomáhá zvýraznit některé symboly a obrazy a navést na ně čtenářskou pozornost.
Sapkowski řemeslu rozumí
A tu rozhodně umí udržet. Přes značnou sofistikovanost si kniha zachovává čtivost, od prvního do posledního řádku je vidět, že Sapkowski psát umí. Nebojí se použít ani množství cizojazyčných citátů, které svou početností neruší jen a pouze proto, že je autor dokáže vyvážit odlehčeným vyprávěním i smyslem pro humor.
Na místě je i srovnání s velmistrem postmoderní historické fikce Umbertem Ecem a jeho Jménem růže. Boží bojovníci se podobně jako kultovní Jméno růže dají číst několikerým způsobem. Jako právoplatný historický román; jako román magicko-realistický, možná až fantasy; jako detektivka i milostná romance. Všechny roviny jsou navzájem důkladně propojeny, zároveň se dají zřetelně odlišit.
Nejméně zpochybnitelný je román přesto v té první, takřka encyklopedické části - a pro zdejší publikum zvlášť. Podrobný vhled na vlastní dějiny předkládá materiál k přemýšlení. Na stranu druhou jsou Boží bojovníci knihou, která zákonitě musí zklamat původní čtenářskou základnu. Sapkowski byl obdivovaný za svou syrovost, ne za jemné literární finesy, ke kterým se stále častěji - a dlužno podotknout že i lépe - uchyluje.
