Nad všemi krutostmi osudu se výrazně rýsuje mateřský a láskyplný obraz Horákové, nejvýrazněji ovlivněný paměťmi manžela Bohuslava Horáka a vzpomínkami dcery Jany Kánské.
Horák, inženýr zemědělství, který své znalosti využíval v nejšťastnějších letech první republiky jako "rozhlasák" v populárním pořadu o zemědělském hospodářství, měl navíc výtvarné nadání. A také psal básně. Ta nejdůležitější vznikla v pankrácké věznici, kde byl - stejně jako jeho milovaná žena - za okupace vězněn nacisty.
Psaní před popravou
Navzdory krutým výslechům, při kterých byl Horák kromě bití dušen a jeho ženě zase trýznitelé zaráželi špičaté předměty pod nehty, jim bylo umožněno jedno setkání. Při něm směl Bohuslav onu báseň napsat na papír a dát ji manželce. Byla o dceři Janě, v době jejich zatčení šestileté. Stejnou báseň Milada Horáková o deset let později vetkla do svého posledního dopisu dceři, v červnu 1950 pár hodin před popravou.
Psala ji zpaměti. Dcera si ale poslední dopis plný lásky, vyrovnanosti a povzbuzení přečetla o 40 let později. List byl do konce totality zavřený v trezoru. Milada Horáková si před smrtí vyčítala jen nedostatek času. Že se dceři nevěnovala tak, jak by chtěla, kvůli své angažovanosti ve veřejné nebo ilegální práci. "Ale já jsem svůj úkol, tady na světě, chápala tak, že prospívám Tobě a právě Tobě, když se starám, aby byl život lepší a aby všem dětem se žilo dobře," napsala.
Všech deset obsáhlých, vřelých a povzbuzujících dopisů z cely smrti je publikováno jako poslední kapitola knihy. Podobně je otištěna i závěrečná řeč, kterou Horáková přednesla před komunistickým soudem.
Nacisti a kremrole
Daniel Anýž propojuje pečlivě nastudovaná historiografická data s autorským psaním. Ke vzpomínkám rodiny je empatický, ale vyhýbá se patosu. Dobové klima popisuje poutavě, soustřeďuje se na málo známé detaily například z memoárů Bohuslava Horáka.
Ten později vzpomínal, jak roku 1938 pro vedení rozhlasu nahrával na gramofonové desky vysílání německých stanic. "Teď jsem teprve poznal, co umí a co si může dovolit propaganda. Bylo to neuvěřitelné. Lež na lež a my proti tomu nic nedělali a ani snad neuměli udělat. Československá slušnost byla přímo sebevražedná."
A když se stal skutečností protektorát Böhmen und Mähren, zapamatoval si: "Nacističtí vojáci a policajti se cpali v cukrárnách kremrolemi a rozbíhalo se první zatýkání podle důkladných berlínských kartoték. Přišli prý tenkrát zatknout i Karla Čapka. Byl tři měsíce mrtev." Reakce Bohuslava Horáka i jeho ženy byla jasná: "Jediným východiskem z toho pekla, v němž jsme se ocitli, byl odboj. Bez odbojové činnosti nebylo pomyšlení na duševní rovnováhu. Byla to věc cti."
Manželka se stala členkou ilegálního Petičního výboru Věrni zůstaneme, jedním z jehož cílů bylo připravit novou ústavu příštího svobodného Československa. Milada Horáková přesvědčovala svého muže, aby zůstal stranou, ať se v krajním případě má kdo postarat o dceru. Manžel o tom ale nechtěl ani slyšet. Také se začal podílet na podobě budoucí ústavy. Horáková měla s dalšími lidmi na starosti sociálně-právní část, Horák otázky týkající se zemědělství.
Bezradný smutek
O tom, že Hitlerův režim padne, nepochybovali. Už v roce 1940 Horák a jeho spolupracovníci počítali s tím, že po válce budou Němci na území protektorátu zbaveni práva státních občanů i práva vlastnického.
"Nelze popřít, že jsme s nějakým odsunem počítali, ač jsme tehdy ještě toto slovo neznali," uvádí Horák v pamětech, které psal roku 1965 ve washingtonském exilu. Sebekriticky připojil i poválečnou vzpomínku. Tehdy se ocitl v Rožmberku právě během odsunu vesnice. "Jednou stranou se ze stavení stěhovali Němci, druhou ty celkem spořádané chalupy 'revoluční živel' vykrádal."
Ještě prý v sobě cítil "všechnu nenávist proti Němcům", ale při pláči vysídlovaných žen zažíval bezradný smutek. "Ženské z té vsi se šly ještě před odchodem rozloučit se svým dosavadním domovem. To mírné, ranním sluncem ozářené ráno a ten plačící zástup mi nejde z hlavy," líčil.
Když píše o nenávisti k Němcům, má pro to mnoho důvodů. Oba manželé byli zatčeni už v roce 1940 a ven se dostali až po pěti letech, při osvobození německých věznic. O dceru se postarali nejprve prarodiče a potom Miladina sestra Věra, která se snoubencem uspíšila svatbu, aby si mohli Janu vzít k sobě. Je obdivuhodné, jak samozřejmá byla sounáležitost rodiny. Každý člen považoval za samozřejmé poskytnout pomoc a být nablízku, když je potřeba.
Svou obětavostí jako by se i ostatní včetně Josefa Tůmy, Věřina novomanžela, připojovali k odboji, ve kterém byla Milada Horáková nejaktivnějším rodinným článkem.
Když se po mnohaměsíční anabázi na Pankráci Milada Horáková ocitla v Terezíně, kam byl později poslán i její muž, okamžitě začala organizovat pomoc i tam. Díky doktorskému titulu, který byl mylně vyložen, se jako pomocnice dostala na ženskou ošetřovnu. Na lepším místě se snažila asistovat spoluvězeňkyním, mimo jiné předávala ven zprávy jejich rodinám. Za to ji dozorci opakovaně potrestali, jednou desetidenním pobytem v temnici. Ve sklepní díře bez světla dostávala příděl jídla jednou za tři dny.
Špenát v rakvi
Ještě než byli Horákovi každý zvlášť odvezen z Terezína do Německa k soudu, několikrát se jim podařilo "potkat se" a říct si pár vět přes zeď. Milada dokonce muži, který těžce fyzicky pracoval, přinášela i trochu jídla ze svého přídělu.
Jeden z temných projevů heydrichiády zůstal Horákovi v paměti poté, co byl odvezen do terezínské Malé pevnosti. "Celé podlouhlé nádvoří bylo vyplněno do výše tří až čtyř metrů rakvemi." V těch rakvích se posílal z Terezína do Pečkárny špenát, který na polích u pevnosti sklízely vězeňkyně. "A pak z Kobylis do pražské městské spalovny mrtvoly. Veškeré dílny byly právě v té době zařízeny na výrobu rakví, všechna ostatní práce ustala."
Německý soud Miladu Horákovou odsoudil k trestu smrti sekerou, ale rozsudek byl odložen. Připomínala to v dopisech svým blízkým, když o pět let později seděla v komunistické cele smrti, s nepochopitelnou vděčností, jako by si snad ani tento odklad nezasloužila.
Rodinný životopis živě vystihuje také předúnorové klima ve společnosti. Horáková se stává poslankyní za národně socialistickou stranu a ihned se s veškerou energií zapojuje do práce. Stále víc času ji ale stojí oponovat komunistickým kolegyním v Radě československých žen i stále agresivnějším komunistickým silám v parlamentu. Čelí i výhrůžkám, když se odmítá dát na stranu komunistů.
Horáková však odolává i varováním přátel z mnoha stran. Byť věděla, kam by komunisté mohli zajít, s mnoha dalšími opozičně smýšlejícími lidmi odmítala emigrovat. "Milada Horáková nepodceňovala přicházející nebezpečí, ale odmítala mu uhnout," míní Daniel Anýž a tvrzení dokládá citací z mnoha zdrojů.
Výdobytek socialismu
Na místo poslankyně rezignuje po smrti ministra zahraničí Jana Masaryka, který necelý měsíc po převzetí vlády komunisty za nevyjasněných okolností vypadl z okna svého úřadu. Místo oficiální politiky se Horáková pustila do ilegální opoziční činnosti, stala se vedoucí opoziční skupiny Šestka.
Podobně jako za německé okupace začala připravovat podobu nové ústavy pro budoucí svobodné Československo. Je ironií, že komunisté si její práci později přivlastnili a vydávali ji za výdobytek socialismu, který ženám přinesl rovnoprávné postavení. Zatčena byla po čtyřech letech poválečného života. Jejímu muži se podařilo policii utéct přímo před nosem a s pomocí přátel emigrovat.
Následné období, kdy komunistický režim rozpoutal štvavou kampaň a po sovětském vzoru zorganizoval soudní proces s absurdním obviněním pro nesourodou skupinu "nepřátel státu", kteří spolu ve skutečnosti nic neorganizovali, je nejtrýznivější částí knihy. Dlouho odpíraná návštěva ve vězení, při které se Horáková pár hodin před popravou potajmu dozví, že manžel je v pořádku a že její sestra čeká miminko, není tím posledním.
Na rozdíl od starších historických publikací se Daniel Anýž opírá hlavně o paměti Bohuslava Horáka a mapuje osudy ostatních členů rodiny. Líčí manželovy nešťastné pokusy dostat za hranice i svou dceru. Švagrová Věra ale všechny pokusy o ilegální přechod Jany, z nichž některé jsou jen provokací StB, odmítá. Nejspíš tím rodinu zachraňuje od další tragédie.
Bohuslav Horák se po popravě své ženy stává zpravodajcem americké strany. Do washingtonského exilu, kde se už nikdy necítil jako doma, se za ním dcera dostane až v roce 1966 a dva roky nato se tam natrvalo přestěhuje.
Je úžasným paradoxem, že oba manželé Horákovi shodně řadí k nejvřelejším životním zážitkům ty, které je potkaly ve vězení, ve vzácných chvílích, jež jim daly na okamžik zapomenout na utrpení.
Bohuslav Horák mezi to počítá návštěvu rodičů a Jany ve vězení na Pankráci: "Přinesli přirozeně jídlo a cigarety a řekli mi mnoho o tom, jak žijí, a přinesli tolik lásky, že jsem až pochyboval, má-li člověk na tolik štěstí právo." A druhá vzpomínka Bohuslava Horáka patří vězeňskému setkání obou manželů: "Návštěva trvala snad půl či celou hodinu a rozešli jsme se se srdci plnými štěstí. Šťastný dojem z té chvíle a Miladin nejkrásnější lidský obraz zůstal mi však v srdci navždycky."
Kniha
Daniel Anýž: Jdu s hlavou vztyčenou - Příběh rodiny Milady Horákové
Nakladatelství Zeď 2020, 360 stran, 398 korun
