Přesně tak se tenhle nomád s francouzským pasem prezentoval v úterý v Českém Brodě,desátý den svého aktuálního turné. Opět ukázal, že jeho živé vystoupení je mnohem větší zážitek než (jinak skvělé) studiové desky.
Před tím, než zapojil svůj sound system Radio Bemba, zahřály diváky v horkém odpoledni ska a reggae kapely. Nutno zmínit hlavně sympatické Ukrajince Mad Heads XL a mexické Los de Abajo neboli Ti zespoda. Ska okořenili o prvky salsy, rumby, sonu - a samozřejmě reggae. Kapela předvedla vtipnou pódiovou show, ve které parodovala (jak jinak) podle nich největšího teroristu světa, americké prezidenta George Bushe.
A pak už nastoupila hvězda večera. Po vlažnějším začátku - kdy Chao překvapil diváky plynulým přechodem zvukové zkoušky rovnou do písně pojmenované podle své současné skupiny - úroveň s každým dalším songem gradovala. Ač se bývalý frontman Mano Negra obrátil k francouzské hudební scéně před čtyřmi lety zády, v Brodě se vrátil i k písním své někdejší kapely - a přes deset tisíc diváků to náležitě ocenilo.
Za Manu Chaa mluvila hudba. Během koncertu toho moc neříkal , přesto by z něj mnozí čeští lingvisté měli radost. Svérázným způsobem se totiž rozhodl vyřešit vleklý spor o název naší země: ani Česko, ani Česká republika, ale Czechia. Stihl také poblahopřát k šedesátinám George Bushe - ovšem ani tentkrát by z toho prezident neměl radost.
Manu Chao je totiž horlivý odpůrce globalizace a neúnavný propagátor ekologie s poněkud nonkonformními, nebo spíš extrémními názory. K nim přišel v Paříži, kde se 21. června 1961 jako José Manuel Thomas Arthur Chao narodil. Jeho španělští rodiče sem utekli před Frankem a na malém Manuelovi (zkráceně Manu) se to zatraceně podepsalo.
Smysly vstřebávaly směs španělské, francouzské, arabské i latinskoamerické hudby, kterými byla jejich čtvrť prosycena. Rodičovský odpor proti diktaturám budoval jeho postoje, které pořád šíří v textech o imigrantech a světových problémech.
Není divu, že si pro svou skupinu vybral v roce 1987 jméno Mano Negra, Černá ruka - podle jedné z anarchistických protifrancovských skupin z Andalusie. Kapela prožila bouřlivých osm let, během nichž vydala pět alb, odehrála stovky koncertů a svoji pouť zakončila na pověstném "lodním" turné po Jižní a Střední Americe. Zůstaly po nich hity King of Bongo, Patchanka a hlavně Mala Vida.
Pak se Manu Chao na pár let odmlčel, ale už v roce 1995 sestavil Radio Bemba Sound System. Najdeme tu muzikanty z Francie, Španělska, Brazílie, Kolumbie, Mexika i Argentiny - a hned na prvním albu Clandestino zní podobně pestrá směs.
Tu hudebník dopřál i festivalovému publiku ve více než devadesátiminutovém, takřka nepřerušovaném setu. V jeho zavěru Chao odložil kytaru a při zpěvu jen tančil a poskakoval po pódiu. "Que paso, que paso!" vykřikoval do éteru refrén písně Eldorado s velkou podporou hlasů z publika.
To samozřejmě nebyl jediný hit, který na koncertě zazněl. V Clandestino oslovoval Brazilce, Argentince, Peruánce i Mexičany, v Me Gustas Tu se mu zase líbila marihuana. Nesměla chybět vzpomínka na Boba Marleyho, jehož písně prý mohou zachránit tento svět.
Radio Bemba Sound System s Manu Chaem nasadili laťku letošního Rock for People velmi vysoko. Agnostic Front, Fun Lovin´ Criminals nebo Mattafix mají každopádně co překonávat.
