reklama
 
 

Kiarostámí udělal věrnou kopii francouzských plkáren

6. 7. 2010 18:06
Íránský režisér se přizpůsobil hlavnímu proudu

Karlovy Vary - Významný íránský režisér Abbás Kiarostámí letos poprvé natáčel ve Francii. A jeho film Věrná kopie skutečně věrně kopíruje všechny znaky iritujících a upovídaných salónních filmů, které ve Francii vznikají ve velkém.

Kiarostámího předchozí filmy byly pro íránskou kinematografii typické. Měly velmi pomalé tempo, mnohdy stály na pomezí hraného filmu a dokumentu a většinou se zabývaly buď problémy tamní společnosti nebo samotným filmovým médiem.

Prostota filmařských konceptů a důraz na co největší autentičnost jsou hodně zřetelné na jeho filmu natočeném bezprostředně před Věrnou kopií: titul Shirin a sestával ze samých záběrů diváků, kteří v kině sledují filmovou projekci.

Ve Věrné kopii ale veškerá osobitost režisérovy předchozí tvorby bere za své. Místo ní nastupuje konvenčně natočené konverzační drama o dvou postavách - a aby mezi nimi vůbec vznikl nějaký konflikt, musí si ho samy vymyslet. Konkrétně jde o britského spisovatele a Francouzku, která s ním tráví odpoledne v Toskánsku.

Jejich nezávazná konverzace nabere nečekaný směr, když se obsluha v restauraci, kterou oba navštíví, začne domnívat, že jde o manželský pár. Dvojice se skutečně rozhodne hrát si na manžele, kteří mají patnácté výročí svatby.

Tahle zápletka naneštěstí není použita jako půdorys romantické komedie, ale cílovou skupinou tu jsou snobští intelektuálové. Hovory obou postav jsou tak zatíženy rádoby chytrým a originálním mudrováním o obecných otázkách života. Dialogy přitom mají působit lehce, proto zůstávají u trochu ozvláštněných nebo vtipně podaných banalit.

Snímek si navíc dává záležet na samoúčelné a primitivní kosmopolitnosti. Postavy spolu mluví střídavě italsky, francouzky a anglicky, asi aby se ukázalo, že jsou praví Evropané, nicméně kdyby se celý film odehrával v jediné zemi a oba hrdinové pocházeli ze stejného státu, sotva co by se na ději změnilo.

Film je vystavěn na obecné tezi, která tvrdí, že dobrá kopie může mít stejnou hodnotu jako originál. Ta se pak uplatňuje na příběh samotný a odkazy na ni nacházíme i ve vizuální rovině (opakující se záběry odrazů postav v zrcadlech).

Způsob, jakým se motto filmu objevuje v příběhu, je přitom očividný a přímočarý, navíc vlastně nic nového k tématu neříká. Věrná kopie tak zůstává na úrovni chytračící hříčky, kde si diváci užívají to, že ve filmu rozeznávají odkazy na polopaticky vyjádřenou ústřední myšlenku.

Je navíc s podivem, že festival v Cannes ocenil herecký výkon Juliette Binoche ve filmu, takhle špatně už totiž dlouho v ničem nehrála. Svou postavu předvádí s přehnaným afektem, který nikdy nemá daleko k slzám nebo aspoň ke kousavosti.

Kvůli tomu ženská hrdinka působí jako protivná a emocionálně nestálá figura. Nijak zvlášť sympatický není ani lehce povýšený a studený mužský hrdina, takže ať mezi nimi přeskakují sebenabitější jiskry, nedělá to z jejich rozhovoru zábavnější podívanou.

Kiarostámího přechod do francouzského prostředí znamenal totální přizpůsobení se tamnímu hlavnímu proudu. V tomto případě se ale sebevěrnější kopie francouzkých konverzaček originalitě autorových starších filmů rozhodně nevyrovná.

autor: Antonín Tesař | 6. 7. 2010 18:06

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama