Rozhovor - Německý režisér Jan Tenhaven je tvůrcem filmu Na stupních vítězů, který zahajoval letošní ročník Jednoho světa. Sleduje v něm pětici důchodců připravující se na mezinárodní seniorské mistrovství světa v atletice. Po Praze je nyní dokument kvidění i v některých regionech, kam se přehlídka přesunula.
Pocta "nezdolné vůli" každé z pěti osobností mezi osmdesáti a sto lety, mezi něž patří i český skokan do výšky Jiří Soukup, je podle režiséra především „film o životě a o tom, jak ho žít naplno". Snímek patří k těm, které na letošním ročníku zastupují pohled do našeho "západního světa" a zároveň mají působit jako pozitivní příklad.
Před natáčením filmu Na stupni vítězů jste pracoval pro televizi. Lišily se televizní projekty od práce na filmu pro velké plátno?
Samozřejmě, liší se to a je to větší výzva. Nejtěžší úkol pro mě bylo uspořádat film tak, aby udržel pozornost diváků po celých 94 minut bez toho, abych musel použít komentář. Všechno ve filmu říkají sami staří atleti. Ale na druhou stranu příliš neuvažuji v kategoriích velkého a malého plátna: v obou médiích existují dobré i špatné filmy. Špatný film na velkém plátně nevypadá lépe a dobrý film by měl působit dobře i na malé televizní obrazovce.
Jaké bylo produkční pozadí? Šlo o váš vlastní projekt, nebo jste byl k jeho realizaci najat? Chápete snímek spíš jako dílo určené festivalovému, nebo mainstreamovému publiku?
Byl to můj nápad. Oslovil jsem Christiana Beetze, výkonného producenta v Gebrueder Beetz Filmproduktion v Berlíně. Okamžitě se do toho příběhu zamiloval a s velkým úsilím se mu podařilo získat rozpočet. Část prostředků pochází z televize, od ARTE, WDR a jiných kanálů, takže bylo jasné, že film musí fungovat na obrazovce. Ale i tak myslím, že film by ideálně měl oslovit publikum v televizi i na festivalech.
Podle čeho jste vybíral protagonisty? Jejich volba mi připadá poněkud nahodilá.
Slovo „nahodilý" bych určitě nepoužil, ale šlo samozřejmě o velmi osobní výběr a jiný filmař by určitě vybral jiné protagonisty. Měl jsem určitá kritéria, například muži/ženy, různé disciplíny, různé národnosti, rozdílné sociální prostředí a tak dáe. Ale nakonec mi šlo hlavně o pocit z jejich charakterů. Cítil jsem, že s těmito osobnostmi mohu i mimo oblast sportu jít do hloubky, která pokryje takhle dlouhý film.
Všichni protagonisté jsou Evropané. I ve scénách z mistrovství se zdá, že se akce účastní především evropští ještě nebo spíš západní atleti. Je pravda, že o mistrovství mají zájem zejména senioři ze Západu? nebo se zúčastnili se i sportovci z Afriky a Asie - a pokud ano, neměl jste zájem někoho z nich do dokumentu zařadit?
Ano, většina atletů pochází z Evropy, Kanady, USA a Ruska, méně z Asie a sotva kdo z Afriky. Uvažovali jsme o tom, že bychom do dokumentu zahrnuli účastníky z celého světa, ale pak jsme se rozhodli zaměřit se na Evropu. Především proto, že film neměl být „cestou kolem světa", ale spíš cestou do nitra. Myslím, že vlastně není vůbec důležité, odkud atleti pocházejí - vzhledem k tomu, že jeho hlavní téma je v podstatě univerzální. Je to film o životě a o tom, jak ho žít naplno i na závěrečné cílové čáře života.
Jak jste pak s nimi pracoval? Dával jste jim pokyny či otázky, nebo jste je nechal, aby spontánně dělali a říkali, co je napadlo?
Nějaké otázky jsem jim dával, ale ne ve stylu rozhovoru. Spíš jsem se je snažil podněcovat, aby mluvili o určitých tématech - což někdy dělali i sami od sebe. Například jsem byl zřejmě prudérnější než někteří z těch starých atletů, protože jsem si nikdy netroufl se jich zeptat na jejich sexuální život. Byli to oni sami, kdo o tom vždycky začal mluvit, a tak se to nakonec dostalo i do filmu.
Váš film mi připadá jako pocta oněm pěti protagonistům. Stalo se vám, že by vás některý z nich překvapil tím, že by řekl nebo udělal něco, s čím jste nesouhlasil, nebo co se vám příčilo?
Ani ne. Samozřejmě některé z těch starších žen měly hodně konzervativní pohled na politiku nebo věřily ve ctnosti, které pro už mě nejsou tak zásadní, ale na film a jeho příběh to nemělo vliv. Každá z těch pěti osob měla tak dlouhý, bohatý a složitý život, že jsem musel hodně věcí vynechat, a soustředil jsem se na několik, zato zásadních aspektů.
Znali se během natáčení protagonisté vzájemně? Jak na sebe reagovali, když film viděli?
Neznali. V téhle věkově kategorii atleti většinou trénují sami a mimo svou věkovou skupinu a disciplínu nemají moc přátel. Je třeba si také uvědomit, že jde o docela rozsáhlou "scénu". Pětice našich protagonistů se potkala na premiéře, někteří se mnou jeli i na další festivaly, z několika se stali dobří přátelé. Obzvlášť skokan Jiří Soukup se snaží udržovat kontakt s ostatními. Rozeslal nám novoroční přání a pořád se mě ptá, co dělají ostatní. Tohle je skvělý vedlejší efekt celého filmu.
