Karlovy Vary - Loni vzbudil ve Varech velký ohlas hudební dokument The Devil and Daniel Johnston, vyprávějící o americkém undergroundovém písničkáři bojujícím se svými démony. I letošní program nabídnul takové tituly.
Dokument Annie Leibovitz: The Life Through A Lens sice není o rockové hvězdě, ale hodně z nich fotografce Annie Leibovitz za mnohé vděčí; Patti Smith a The Rolling Stones by mohli vyprávět.
Leibovitz samozřejmě nefotila pouze rockery, ale valnou většinu známých osobností a celebrit posledních třiceti let. Už nějakou dobu je z ní téměř stejná hvězda jako jsou ony. Méně známá, ale neméně důležitá je její tvorba z krizových oblastí v Sarajevu a Rwandě.
Portrét výjimečné fotografky má na svědomí její mladší sestra Barbara a ve filmu o ní mluví Mick Jagger, Keith Richards, Yoko Ono, ale třeba také Hillary Clinton. Jde o výjimečně střízlivý, ale fascinující portrét neobyčejně silné osobnosti.
Podobné je to v případě snímku Joe Strummer: The Future Is Unwritten, který je věnován jedné z hlavních postav slavné skupiny The Clash. Divákům o něm vypráví režisér Julien Temple, který se poslední dobou na podobné snímky specializuje.
V roce 2000 představil divoký nihilistický portrét Sex Pistols, vloni vzbudil pozdvižení jeho strhující dokument Glastonbury, který se věnuje historii jednoho z nejslavnějších rockových festivalů.
Temple má na svědomí také spoustu klipů, kdo by neznal například Blue Jean od Davida Bowieho - ale hlavně jeden z nejslavnějších rock'n'rollových snímků všech dob, špinavou dekadentní komedii The Great Rock'n'roll Swindle.
Portrét Joe Strummera je strhující dvouhodinová směs vyprávění, dobových záběrů, animovaných vložek a ukázek z filmu Farma zvířat rámovaná skvělou hudbou (Alici Nellis jistě potěší, že film končí písní Niny Simone).
Joe Strummera sledujeme od mládí až do předčasné smrti o vánočních svátcích roku 2002. Temple zpovídá jeho blízké přátele, bývalé členy jeho skupin The 101'ers, The Clash, Latino Rockabilly War a The Mezcaleros, ale i osobnosti mimo rockovou scénu.
Jistě je zajímavé poslouchat takového Bono Voxe: "Není moc lepších kapel, které si můžete vybrat na první rockový koncert v životě, než byli v roce 1977 The Clash." Ale když sledujeme Martina Scorseseho s dojetím mluvit o tom, že jednou z největších inspirací pro jeho slavný snímek Zuřící býk byla právě hudba skupiny The Clash
O kapele tu zasvěceně mluví i Jim Jarmush, Matt Dillon, John Cusack nebo Johnny Depp. Díky nim ho film představuje důkladně a charismaticky. Po jeho zhlédnutí hodně diváků přepadne pocit, že ho osobně znali.
Ale není to jen zásluha zpovídaných Juliena Templea - přestože The Future Is Unwritten je nejspíš jeho nejlepším hudebním dokumentem vůbec. To charismatický Joe Strummer zůstal téměř vždy tak blízko fanouškům, jak jen to šlo.
Protože si byl vždycky vědom toho, co si hodně umělců uvědomí pozdě, a někteří vůbec nikdy. Je to prosté, říkal: "Bez lidí nejsme nic!"