Recenze - Ostře kritický snímek o Berlusconiho „vysátí" italského města Aquilla postiženého zemětřesením určitě bude patřit k nejpozoruhodnějším filmům letošního Jednoho světa. Nejde jen o to, že drze ironické dílo Draquila - Itálie se třese bojkotoval italský ministr kultury na loňské premiéře v Cannes. Jedná se také film, který sebejistě a kreativně využívá formát filmového dokumentu.
Snímek natočila Sabina Guzzanti, bývalá komediální herečka, která se poslední dobou stává stále slyšitelnějším kritickým hlasem vůči poměrům současné Itálie, zejména právě vůči Berlusconimu. V roce 2003 vystoupila v prvním díle satirického televizního pořadu s parodií Berlusconiho, který byl následně na premiérův nátlak zrušen.
Guzzanti na to zareagovala natočením filmového dokumentu Viva Zapatero! , který se kauzou zabývá. Ironický a atraktivní styl snímku z roku 2005 - kam Guzzanti zařadila i rozhovory s uznávanými televizními satiriky z Anglie a Francie - sváděl kritiky ke srovnání s tvorbou Michaela Moora.
V Draquilovi se režisérka Moorovi přiblížila ještě víc a přináší pro tohoho autora typickou kombinaci kritického a investigativního dokumentu. Film se odvíjí od událostí následujících po zemětřesení v Aquille, které Berlusconi využil k vlastní reklamě. Na město samo i jeho obyvatele měla přitom jeho rozhodnutí devastující účinky.
Draquila je vystavěný v podobně detektivním duchu jako Mooreovy filmy. Po prologu, který mrazivě předznamenává budoucí události, se zprvu povrchně zabýváme zemětřesení. Dokonce je tu prostor na vtípky v podobě animovaných koláží s komentáři typu „Na malebném poloostrově zrovna začalo jaro a pro Silvia Berlusconiho to byl další den k posrání".
Postupně se ale prokutáváme k čím dál temnějším a dramatičtějším událostem a kontextům, kvůli nimž počáteční humor zhořkne a začne být používán jako zbraň. Celý snímek je vystavěn jako promyšlená a emotivní obžaloba - a jako takový by zastáncům utopické představy „nezaujatého" dokumentu mohl připadat manipulativní.
Možnost tohoto nařčení tu nicméně není tak zjevná jako u Moorových filmů, protože na rozdíl od nich nemáme režisérku přímo na očích. Guzzanti sice v některých scénách přímo vystupuje, ale zpravidla v roli investigativní žurnalistky - a navíc nejčastěji v situacích, kdy je jí bráněno dělat její práci.
Moorova permanentní přítomnost v záběrech jeho filmů je nepochybně spíš stylizovanou formou sebeprezentace, kdy se autor ukazuje coby lidový obhájce obyčejných Američanů. Ale fakt, že ho vidíme na plátně mluvit čistě za sebe samého, nám zároveň ještě víc brání v tom, abychom názory, které jeho snímky prezentují, vnímali jako „objektivní" (tedy jakoby „zjevené") pravdy.
|
|
|
Draquila je co do stylizace mnohem opatrnější; daleko víc prostoru věnuje investigativnímu prezentování faktů. Přesto je na něm znát cílená a kreativní práce s dramatickým aspektem dokumentárního filmu. Nejde jen o to, že je snímek vystavěn jako promyšlená obžaloba, která nejprve zaútočí na osobu, jež je terčem nařčení (onen „další den k posrání pro Berlusconiho"), následně předestírá argumenty pro tento útok, a nakonec předvede důkazy ukazující, že počáteční výsměch byl jen hodně mírné popíchnutí někoho, kdo by zasluhoval mnohem tvrdší napadení.
Animované kolážovité pasáže a ironický název filmu, ale nakonec i překotně rychlé tempo ukazují, že snímek se pohybuje ve stejné aréně jako Berlusconiho politika - totiž ve sféře médií pojaté v zásadě jako bojiště. Z Draquily lze odpozorovat nenápadnou fascinaci médii, v pozadí přítomný problém toho, jak se kdo a co prezentuje, kde se smí a nesmí natáčet, jaké účinky zveřejněné informace mají a co je třeba navzdory oficiálnímu odporu vynést na světlo.
Aquilla je strašidelnou, upírskou variantou Viva Zapatero! - satirickou investigativou, která nejen pátrá, ale také vynáší soudy.
