Recenze - Už nám možná připadá trochu divné, že i v Evropě může někdo jen snít svůj sen o tom, že může svobodně mluvit a psát. Že se nebude muset bát zmlácení nebo zatčení za účast na nějaké akci. Že když zapne televizi, neuvidí stále znovu tvář vůdce, který neustále říká, jak jsme na tom dobře a budeme brzy ještě lépe. Nota bene když jiného vůdce ve svém životě dotyčný snílek ani nepoznal.
Poslední evropský diktátor
V roce 1990 bylo skvělé zvykat si na takový život v Československu. V Bělorusku se mnozí na něco podobného těšili na konci roku 2010, ale ukázalo se, že to byl opravdu jen sen. Právě o těžkém životě těch, kteří žijí v Bělorusku diktátora Alexandra Lukašenka a nechtějí se s tím smířit, vypráví film Běloruský sen (Bělorusskaja mečta), který bude uveden na festivalu Jeden svět. Snímek natočila Běloruska Ekaterina Kibalchichová. Rodačka z Minsku, která ovšem žije v přece jen o něco svobodnějším Rusku.
Mužský hlas provází diváka svým životem v Bělorusku a zároveň traumatickými dějinami desetimilionové země, které vládne „poslední diktátor Evropy".
Pamětníci na začátku zřejmě ocení dnes již poměrně unikátní záběry Minsku z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, neboť příběh se začíná odvíjet ještě za sovětských časů na sklonku éry Leonida Brežněva. Atmosféru města evokují záběry na bloky a budovy postavené po druhé světové válce i totální devastace starého města v typicky stalinistickém, masivně-robustním stylu.
„Nejraději se v Minsku procházím brzy ráno, když v ulicích ještě nejsou žádní lidé. Město mi připadá jako filmové kulisy," říká vypravěč a kombinuje vlastní zážitky s popisem událostí v Bělorusku posledního dvacetiletí.
Jak se v chaosu a deziluzi po rozpadu Sovětského svazu dostal pomocí slibů a nadějí na obnovení pořádku a jistot Lukašenko k moci - a už ji nepustil. Jak ti, kteří s nim odmítli spolupracovat a postavili se jeho příkazům, jednoduše zmizeli a už je nikdy nikdo neviděl. Jak se běloruské hospodářství stále dost podobá sovětské epoše, přitom je závislé na výhodných dodávkách a půjčkách z Ruska.
Čas nadějí se zastavil
„Snažil jsem se postavit na vlastní nohy a podnikat, ale v zemi, kde vládne centrálně plánovaná ekonomika, o soukromé podnikatele není zájem," rekapituluje vypravěč, zatímco divák znovu sleduje bezútěšnou stalinskou architekturu Minsku.
Jako čas nadějí je popisován podzim 2010, který byl pro Bělorusko něčím, co bylo pro Československo v roce 1968 takzvané Pražské jaro - ostatně toto srovnání ve filmu zazní. Evropská unie přiměla Lukašenka, aby povolil v prezidentských volbách v prosinci 2010 kandidovat i opozičním politikům; mohli dokonce vést předvolební kampaň, což byla novinka.
Byla to dosud nejsvobodnější éra v dějinách Běloruska od poloviny devadesátých let. A přestože skončila brutálním potlačením demonstrace po zfalšovaných volbách a mnohaletými tresty vězení pro řadu odpůrců režimu, mnozí Bělorusové na těchto několik měsíců nemohou zapomenout.
Film se dotýká i možná nejbizarnějšího detailu běloruského režimu, jak s sebou Lukašenko na všechny akce vláčí osmiletého nemanželského syna Nikolaje. Na vojenské přehlídce ho navlékl do malé uniformy s čepicí, chlapec prezidenta doprovázel dokonce i poté, co se šel podívat do stanice metra, zničeného na začátku roku 2011 teroristickým útokem.
Bezmoc posilující solidaritu
Někteří aktivisté opozice na kameru uvádějí, jak sice zažívají bezmoc, ale posiluje je solidarita, kterou odpůrci diktátora v Bělorusku cítí. Předávají si zprávy, organizují protesty, posílají politickým vězňům šaty a jídlo.
Kontrastem k údělu těch, kteří s režimem nesouhlasí, je však spokojenost těch, kteří souhlasí. Režisérka nás zavádí na lidovou veselici kdesi ve východním Bělorusku, kde místní ženy vyprávějí, jak jsou s Lukašenkem spokojeny a nebýt jeho, v Bělorusku by byla bída a terorismus jako jinde ve světě.
V tom se mimochodem současné Bělorusko a Československo za normalizace liší. Tady má režim více příznivců než tehdy u nás, což je samozřejmě pro odpůrce výrazná frustrace navíc.
Na konci filmu autoři přiznávají, že vypravěč je fiktivní osobou. „Možná vás teď zajímá, kdo jsem já? Možná váš soused, možná někdo, koho znáte. Možná jsem dokonce vy sami. Takových jako jsem já, je nás prostě hodně," zní poslední věty, zatímco na obrazovce se v přítmí vedle filmového projektoru střídají tváře.
Běloruský sen je dobré vidět. Už proto, abychom nezapomněli, že přechod od komunismu někde dopadl i takhle, byť ani u nás rozhodně nebyl ideální.
