Na pódiu stojí deset chlapíků mezi třicítkou a čtyřicítkou. Jeden se podivně kroutí za klávesami, další přehnaně gestikulují s žesti, a vůbec nejprapodivnější trojice - plešatý, vlasatý a mimoňovitý - se střídá u mikrofonu.
Všichni si užívají barevných světel, dýmu i podpory z publika a pro nezasvěceného to může vypadat, že tahle kapela jen paroduje všechny špatné bandy, co hudební neschopnost zakrývají hystericky přiblblou show.
Částečně je to pravda. Pravda ale taky je, že mezi českými kapelami by v živém hraní J.A.R. jen těžko hledali konkurenci. Toho jsme byli svědky na festivalu United Islands of Prague, následně fanoušky čeká nové album Armáda špásu.
Ale zpátky k té parodičnosti, na jejích základech J.A.R. skutečně vznikli. Nedlouho potom - abychom si nepamatovali doporučené umělce východního bloku i skrývaný obdiv k Západu, nadšené revolucionáře i transformující se veksláky po listopadu 89 - se dávají dohromady rappeři Michal Viktořík a Ota Klempíř a klávesista Roman Holý.
Profesní označení ale berme s rezervou; kdo má v hlavě skladby z jejich alb Frtka a Mydli-to, musí se zpětně spíš bavit nad namachrovanými texty a nenáročnými melodiemi.
Ta recese trvá už skoro dvacet let a z J.A.R. se stali respektovaní hudebníci.
Zásadní změna přišla s albem Mein Kampfunk (1997), kdy tahle kvalitní, ale přece jen okrajová kapela přibrala dechovou sekci a hlavně zpěváka Dana Bártu. To jeho hlas kapelu vyšvihl o třídu výš a zajistil jí respekt i pozornost, díky němu se Roman Holý víc pouští do skládání melodických písniček. Jako tomu třeba bylo na prvním úspěšném singlu Maksimig o letadle, které zalomeno mizí v dáli.
Za úspěchem J.A.R. stojí paradoxně i další projekt Romana Holého, Sexy Dancers. Bájný Slim Jim jako kapitán úrody objevil většinovému posluchači (rovněž tedy dramaturgům rozhlasových stanic) zajímavou fúzi funku a rocku, nadto servírovanou ne úplně zapomenutou Darinkou Rolincovou. Spojení Bárta a Holý - Sexy Dancers a J.A.R. dobře zafungovalo.
Holého výhodou byla ještě jedna ne nepodstatná věc: měl skvěle naposlouchaného Prince i George Clintona, nebylo pro něj těžké se jimi, kulantně řečeno, inspirovat.
Infobox
Poslechněte si ukázky
z alba Armáda špásu
Profesionálního spojení působivé show a netuctových písní jasně dosáhli v písni Bulhaři z následující desky Homo Fonkianz. Do ní se propůjčila Helena Vondráčková, a i když to mohlo vypadat jako parodie na sebe samé, nestalo se. Ať byly úmysly Holky od Červený řeky jakékoliv, dokázala, že i ona se kdysi uměla pěkně odvázat.
A navíc své pohoršení nad textem "s kompasem za pasem není třeba passportu - jen doufaj, že dílko se podaří, a když ne, no tak zas budou Bulhaři" vyjádřil i bulharský velvyslanec, což byla velmi vítaná reklama.
Dnes mají J.A.R. statut superkapely, protože její členové mají ještě další projekty: Roman Holý šéfuje Monkey Business, Dan Bárta mezi sběrem Andělů koncertuje s Illustratosphere - v ní s ním hrají i Filip Jelínek nebo Robert Balzar.
Sám Balzar nahrál špičkovou jazzovou desku Overnight a naposledy třeba Miroslav Chyška, který napsal hudbu pro filmy Snowboarďáci, Rafťáci i připravovaný Ro(c)k podvraťáků...
J.A.R. sami dozráli a vyzráli i na český hudební vkus - jestli mají hit, nesleví ze své kvality, ale zároveň vyjdou posluchačům vstříc. Jak? Jako v písni Jsem pohodlný z Nerváku: Dan Bárta si klenutě zpívá lehkou melodii a do toho si jako za starých časů Klempíř s Viktoříkem vyprávějí ta svá dada.
Trvalo to čtyři roky, než J.A.R. připravili nové album, které má být temnější než předchozí počiny. Názvy písní jako Tvrďák socialistickej, Nasát houbu nebo Superpéro komentář nepotřebují.
Takže jestli kapela dodrží slib, že Armáda špásu je takový maso, jaký vám žádnej řezník nenabídne, musíme se hodně těšit. I v případě, že jsme vegetariány.