Recenze - Do programu nadcházejícího Jednoho světa se dostal i jeden z kandidátů na letošního krátkometrážního Oscara, film Holka z plakátu (Poster Girl). Portrét dívky jménem Robynn, která po vojenské službě v Iráku trpí posttraumatickým stresem. Někdejší středoškolská rozleskávačka nastoupila do armády v 19 letech a dotáhla až na obálku vojenského magazínu coby ukázkový prototyp "žen v boji" - odtud také název snímku Poster girl.
Divákovi, který je vůči oscarové zálibě v životních melodramatech mírně podezřívavý, při sledování jejího příběhu občas naskakují v hlavě varovné vykřičníky. Třeba když autoři uznají za vhodné Robynnino vyprávění zážitků ještě doplnit tklivou hudbou a fotografiemi válečných hrůz, aby zvýšili emocionální dopad.
Potřeba silných příběhů je ostatně znát i na tom, že snímek - který podle některých recenzentů patří dokonce k favoritům své oscarové kategorie - skládá dokumentární materiál do dramatického tvaru. Rozeznáváme jasný konflikt, který postupně houstne, až je nakonec alespoň částečně vyřešen (v tomto případě navíc takřka magickou silou umění).
Tohle všechno jsou ale naštěstí jen ozdůbky, které ve filmu Sary Neesonové dokreslují náladu a dodávají mu jednoznačnou strukturu hladce čitelnou pro diváky mainstreamových dramat. Lze si snadno představit, že snímek by se bez nich úplně obešel. Jeho hlavním tahounem je charisma hlavní protagonistky.
Robynn před kamerou působí neobyčejně bezprostředně; styl jejího vystupování v sobě má trochu z holčičí drzosti hrdinky komiksu Tank Girl, který ostatně v jedné scéně vytahuje ze své knihovničky.
Právě tohle spojení nevinné oprsklosti s hrůznými zkušenostmi, kterými prochází, stojí v základu nejsilnějších pasáží. Mezi ně rozhodně patří vtipný moment, kdy Robynn odchází ze setkání s psychiatrem a je rozhozená z jeho studených reakcí na své vyprávění o sebevražedných tendencích, kterými trpí. „Pořezat si zápěstí nožem na vyřezávání, sjet s autem z dálnice a tak, takové ty kreativnější záležitosti. A jeho tón se vůbec nezměnil," komentuje sezení.
Její extrovertní osobitost zároveň brání tomu, aby se z ní ve filmu stal pouhý příklad toho, co válka dělá s psychikou lidí. Naopak, snímek se téměř dokonale vyhýbá srovnání Robynn s dalšími podobnými osudy příslušníků a příslušnic americké armády, kteří se vrátili ze zahraniční mise.
Dokonce i ve scénách, kde Robynn společně se skupinou veteránů vyrábí umělecké předměty z uniforem, vystupují ostatní bývalí vojáci coby anonymní figury na pozadí. Kromě jediného, efektního a zároveň strašidelného komentáře vietnamského veterána Billa Perryho („Už nikdy z ní neuděláme celého člověka, ale můžeme se pokusit utišit její bolest") se také k dívce a jejímu životu nikdo nevyjadřuje, dokonce tu téměř nikdo jiný ani nevystupuje.
Robynn je naším v podstatě jediným průvodcem po vlastních osudech. Díky tomu, že téměř není popisována a posuzována z vnějšího pohledu, nemůže se také stát příkladem čehokoli; a protože je ve filmu téměř jediná, je také jedinečná.
Holka z plakátu zůstává „oscarovým" dokumentem, kterému jde především o to vyprávět „skutečný příběh". V tomto případě ho vypráví dokonce v první osobě, naštěstí je ale jeho vypravěčka dost pozoruhodná a výmluvná.