Recenze - Empatické filmy o zdravotně postižených mají už tak nějak z podstaty tendenci budit dojetí. Navíc spousta z nich tlačí na pilu daleko za únosnou míru sentimentality dojímavou hudbou a oslavou svých protagonistů jakožto citlivých a zpravidla morálně bezúhonných jedinců.
Jeden svět letos tento zvyk naruší snímkem Šarlatová cesta, který se dotýká sexuality zdravotně postižených, a kupodivu i korejskou Planetou šneků. Ta sice na první pohled vyhlíží jako obzvlášť slzopudný příspěvek k tématu, ale už název naznačuje, že se vydá trochu jiným směrem.
Šnekové z titulu označují hluchoslepé lidi, kteří se - podobně jako plži - dostávají do kontaktu se světem takřka výhradně pomocí hmatu. Snímek pozoruje hluchoslepého Young-chana a jeho partnerku Soon-ho, která trpí onemocněním páteře.
Slovo pozoruje je tu obzvlášť příznačné, protože snímek sestává především ze záznamů jejich všedního života. Vidíme ranní rozcvičku, instalaci lustru, posezení s přáteli, ale i Young-chanovy snahy se prosadit jako literát. Série životních peripetií jsou přerušované jen lyrickými vsuvkami, kde sledujeme obvykle přírodní scenérii a posloucháme Young-chanovy básnivé monology.
Osamělí kosmonauti ve tmě
Přestože se film jednoznačně snaží vměstnat do škatulky „lidsky dojemných" portrétů, je zároveň formálně dostatečně decentní a také zaměřený na fascinující „jinakost" svého protagonisty. Young-chana zbavuje postižení smyslů audiovizuálního filmového média - takže se snímek v jistém ohledu s jeho prožíváním světa zcela míjí. Popravdě řečeno se ale Young-chanovo vnímání světa zásadně míjí se zkušeností všech diváků, kteří vidí a slyší.
Do protagonisty filmu je tak velmi obtížné se vcítit. Nejvíc je to vidět právě na Young-chanových lyrických promluvách, kde se opakuje například metafora světla a tmy. Můžeme jen přemýšlet, jaké asociace mohou u tohoto „smyslů zbaveného" náruživého čtenáře vyvolávat. Nakonec nejpřesvědčivějším obrazem, který Young-chan přednese, je metafora hluchoslepých jako osamělých kosmonautů ve tmě.
Jenže tohle přirovnání je určené spíš pro vidoucí a slyšící, aby si mohli představit, jaké to je žít bez těchto smyslů, než pro samotné hluchoslepé. Ostatně stejně jako metafora se šneky v názvu. Obojí ovšem zároveň upozorňuje právě na to, že hluchoslepí v jistém smyslu obývají zcela jinou planetu či jiný vesmír než vidoucí a slyšící.
Každopádně jsou Young-chan a nakonec i Soon-ho unikavými a obtížně postižitelnými figurami zakletými do oboustranné intimní komunikace založené na vzájemných dotycích prstů (na webových stránkách filmu je možné si v počítačové aplikaci vyzkoušet formu Braillova písma určeného pro hluchoslepé).
Budí spíše údiv než soucit, což je nakonec dobře, protože k lidem se zásadně odlišnou životní zkušenosti bychom asi měli přistupovat zejména s otevřenou zvídavostí, než si je obalovat vlastním sentimentem.
