Recenze - Většina filmů, které se na festivalu Jeden svět promítají, si klade za hlavní cíl upozornit na nějaký problém, vyvolat o něm debatu, popostrčit veřejnost, vyvolat akci ke zjednání nápravy. Snímek Hitlerovy děti zaznamenávající výpovědi žijících potomků významných nacistů má blíž k tomu, čemu se říká „umělecký dokument" v užším slova smyslu.
Přestože je to vlastně jen přehlídka mluvících hlav a reportážních záběrů, chybí v něm jednoznačný „účel", kvůli kterému byl natočen. Film izraelského režiséra Chanocha Ze'eviho nemá provokovat k akci, ale k obecnějšímu zamyšlení.
Sterilizovat zlý gen
Děti a vnukové takových figur, jako byli Göring, Himmler nebo Frank, tu mluví o svém vztahu k rodině a o tom, jak jim ne-slavné příjmení ovlivňuje život. Název připomíná seriály o Hitlerových mužích, ženách a podobně. Naštěstí ale nejde o podobnou sbírku kuriózních faktů z nacistické éry. Když už snímek předkládá nějakou podobnou informaci, spíš na ní ukazuje, do jaké míry je nacismus vnímán jako nadpozemsky démonické zlo.
Film se konkrétně stal slavný díky jednomu faktu, který po premiéře ve velkém přebírala média. Göringova neteř tu mluví o tom, že se nechala sterilizovat, aby ukončila „prokletou" rodovou linii. Naproti tomu ovšem Himmlerova pra-neteř ve snímku celkem rozumně namítá, že myšlenka, že v krvi potomků významných nacistů koluje „zlý gen", se velmi podobá samotné nacistické ideologii s jejím kastováním lidí na základě „genetické výbavy".
V případě Bettiny Göringové ovšem nešlo ani tak o službu směrem k lidstvu, ale spíš o dost drastickou formu autoterapie, vyrovnání se s vlastním rodinným zázemím. A právě téma vztahu k vlastní rodině je v Hitlerových dětech nejsilnější. Nejde přitom o vyrovnání se s osobními vzpomínkami: „Hitlerovy děti" nebyly rodiči týrané a nemusejí překonávat tíživé vzpomínky tohoto druhu.
Naopak, například dcera velitele koncentračního tábora Plaszow Amona Götha nesmírně sugestivně líčí, jak se dozvídala o zvěrstvech páchaných jejím otcem „z druhé ruky" - až od jednoho bývalého vězně v Plaszowě a ze Spielbergova filmu Schindlerův seznam.
Rodová kletba
To, co je trápí, je "otřesná" rodinná pověst, něco jako rodová kletba: těžko říct, zda se vskutku nachází i v genech, ale rozhodně se nachází v jejich příjmeních. Účinným prostředkem, jak tuto kletbu zlomit, proto není sterilizace, ale spíš slova. Největší prostor snímek proto dává dvěma mužům, kteří se svou rodinou účtují - veřejně a dialogem.
Rainera Hoesse, vnuka Rudolfa Hoesse, sledujeme na jeho první cestě do Osvětimi a při následujícím spontánním setkání s židovskou mládeží. Niklas Frank pořádá o své rodinné „kletbě" řadu přednášek, s otcem se vyrovnává i ve vlastní knize. Oba ve filmu své rodiče veřejně zatratí. Rainer prohlásí, že kdyby se mohl setkat se svým dědečkem, okamžitě by ho sám zabil, za což sklidí potlesk. I Frankova kniha je vůči otci vášnivě nenávistná.
Téma Hitlerových dětí by mohlo působit jako bulvární kuriozita pro palcový titulek o genu zla. Jenže film se zabývá mnohem obecnějšími otázkami, které se už netýkají jen potomků slavných nacistů. Sami protagonisté několikrát ve filmu říkají, že hranice mezi "mediálně proslulými nacisty" a zbytkem celé generace Hitlerovy Třetí říše není úplně ostrá.
S problémem rodičů či prarodičů zapletených s brutálními totalitními systémy nebo přímo s jejich násilnými praktikami se musí vyrovnávat velké množství nejen dnešních Němců. Pro "Hitlerovy děti" je tenhle problém jen silnější v tom, že si ho musejí připomínat, kdykoli někdo vysloví jejich jméno.
To, k čemu film dochází, ovšem není primárně výzva k veřejné debatě o nacistické minulosti, která je ostatně v Německu poměrně silná. Míří spíš do intimní oblasti, do blízkosti přikázání „Cti otce svého i matku svou", které také ve filmu zazní. Nepodává však na tento rozpor žádnou uspokojivou odpověď, žádný recept.
"Některé příběhy prostě nemají žádný konec. Tohle je jeden z nich," říká v závěru filmu židovský novinář.