Glosa - Miloš Zeman trochu ve své mediální slávě ustoupil Andreji Babišovi, který veřejné rozhořčení i humor živí zajímavěji a především mnohotvárněji. Jenže pak přijde chvíle jako 28. říjen, s ním spojené udílení státních vyznamenání a ukáže se, že prezident na to pořád má.
Úvodní odstavec na konci sklouzl k nadsázce a snižování hodnoty aktu, jehož hodnota, jak bývá u prezidentské funkce v Čechách běžné, není tak úplně stanovena.
Politologové, historici, sociologové a každý, kdo k tomu má co říct, vždy upozorňují na podivnou roli hlavy státu, jež byla ještě nedávno pouze nepřímo volenou institucí a ze své podstaty by měla být rolí především ceremoniální. Jenže co naplat, náš prezident, ten moderní císař pán, nás vždycky neúměrně zajímal. Možná proto, že v porevolučních dějinách to byli vždy zajímaví muži, kteří uměli strhnout pozornost.
Sir Nicholas Winton. Když se na stopětiletá kolena po právu dočkal vyznamenání, málokdo si toho stihl všimnout, protože pozornost pop médií směřuje častěji k Robertu Sedláčkovi, Filipu Renčovi a Lucii Bílé.
Jestli teď právě neběží v Alpine Pro vyšívací stroje naplno a nevyrábějí limitovanou edici černých flísových bund s našitým vyznamenáním, tak tu někdo potřebuje lekci z real time marketingu.
Ti získali své ocenění za kulturu, ač by stálo za zapátrání v archivu, zdali Bílá s Renčem někdy nějakou kulturu vůbec dělali. Všichni navíc v minulosti na nějaké úrovni (Renč předvolební klip, Sedláček dokument ještě z dob „exilu“, Bílá rozdávání sluníčkových úsměvů) nynějšího prezidenta podpořili, což působí na jeho odpůrce hodně odpudivým dojmem.
Myslí na své děti
Robert Sedláček, který přece jen svým Českým stoletím i některými filmovými počiny stojí nad svými dvěma vyznamenanými "zasloužilými" kolegy, podtrhl pochybnosti o věku, vhodnosti a kvalitě trojice vybraných tím, že se na ceremoniál dostavil v mikině.
Jako by se rozhodl nasadit pověstnému prezidentovu buranství svou přítomností korunu, když ta svatováclavská je před ním nyní bezpečně schována. Kdyby se neříkalo, že se před lety během natáčení sblížili, šel by jeho podivný dress code vnímat jako důmyslná sabotáž, protože se snad neobjevila pozitivní reakce na největší letošní výstřednost. Krom Sedláčka za ni nese zodpovědnost jistě i Zeman coby pořadatel, který na hostovu volbu přistoupil.
Nezapínám večer televizi. Probudím se ráno, koukám na zprávy. A mrzí mě, že jsem se nezúčastnil nedávné názorové Přestřelky v Respektu k ocenění Roberta Sedláčka státním vyznamenáním. Nemám na to žádný silný názor. Ale jediné, čím jsem chtěl přispět, byla věta: "Nejsem si jistý, zda Robert Sedláček má nějaký oblek, a tak nevím, v čem na tu ceremonii půjde". Jaká škoda, že to nevyšlo tiskem! Mohl jsem být za proroka!
Těžko ale říct, proč nás náš prezident a jeho gesta vůbec ještě překvapují, sledují přece celkem předvídatelný a z jistého úhlu pohledu pochopitelný vzorec chování. Na základě vlastních sympatií přistupoval i k udělování profesury, kde to bylo o několik řádů nemístnější. Tam jsme mohli nechápavě kroutit hlavou, kde se v něm bere drzost rozhodovat na soukromé úrovni o něčem tak viditelně nad a mimo jeho odbornost.
Státní vyznamenání jsou takový starodávný facebookový like, jímž prezident označuje osoby, s nimiž souhlasí, nebo s nimiž chce být v očích ostatních spojován. Nejde ani tak o ocenění kamarádů, jak se situace často interpretuje, jde o přimknutí vlastní osobnosti k nim a ztotožnění svého obrazu s jejich.
Miloš Zeman pak není jednoduše hloupý, takže na část z jeho výběru si nejde stěžovat, předně samozřejmě již zmíněný Winton, u nějž nám snad přijde šokující jen to, že už onen řád dávno nemá. Těžko jsme ale mohli čekat, že prezident nevyšle signál, že je stále pánem Hradu.
Před dvaceti lety to byl Miloš Forman, Jan Grossman, Jiří Voskovec, Jan Werich a Karel Kryl. Letos Lucie Bílá, Filip Renč a Robert Sedláček. Buď to znamená, že stát zcela redefinoval pojem kultura a umění. Anebo je to projev velké víry ve všechny tři oceněné, že ve druhé polovině svých životů udělají něco tak velkého, aby si metál zpětně zasloužili.
Jeho pečlivě konstruovaná volba neurazí jeho voliče (to by mohla snad jen nízkým věkem vybraných umělců), v jeho odpůrcích se ale začne vařit krev. Což také poslouží svému účelu, nesouhlas odpůrců je možná pro prezidenta stejně důležitý jako souhlas zastánců.
Pokud se vrátíme k ústřední myšlence, že nyní máme tendenci zesměšňovat a snižovat hodnotu něčeho, čehož hodnotu neznáme, protože je neměřitelná a nedefinovatelná, Zeman opět vítězí.
Právě nesouhlas a protesty jeho vyznamenáním a oklikou jemu váhu dodávají. Nezapomínejme, že Zeman chce být prezidentem dolních deseti milionů. Ten horní milion je potřeba sem tam podráždit, aby Milošovy děti měly pocit, že na ně tatíček nezapomíná. A současným nástrojem k tomu aktu byla státní vyznamenání, konkrétně i kulturní větev.
