Píše se o tom těžko, protože pro odvahu režiséra Václava Kadrnky sáhnout po historické látce a natočit ji kontemplativním způsobem nelze nemít než slova uznání.

Jeho Křižáček, který letos karlovarský festival uvádí v hlavní soutěži, je ale bohužel velmi útrpný zážitek. Je to duchovní snímek bez špetky spirituality - film tak dokonale vyprázdněný, že člověk režiséra podezírá, že to snad musí být sadistický autorský záměr.

3:50

Filmový kritik Kamil Fila hodnotí ve svém videoblogu francouzský muzikál Janička o mládí Jany z Arku, který se představil na karlovarském festivalu. | Video: Kamil Fila

Devadesát nekonečně dlouhých minut sledujeme rytíře Bořka (Karel Roden), jak mírným tempem kluše na koni od zastávky k zastávce a sleduje stopu svého syna Jeníka (Matouš John), jenž utekl z domova, aby se přidal k dětské křížové výpravě do Jeruzaléma.

Režisér se rozhodl všem svým už tak mlčenlivým postavám vtisknout strnulé herectví bez stopy výrazu, takže celá už tak dějově monotónní anabáze je oproštěná od jakékoli emoce.

Chce se věřit, že například podivná střihová montáž ve scéně, kdy Jeník opouští město branou opatřenou padacím mostem, je také autorským záměrem, nikoliv jen znouzectností z nedostatku natočeného materiálu. Divák může pojmout i podezření, že některé sekvence trvají déle, než by musely, jen proto, aby se stopáž snímku bez jakéhokoli dramatického oblouku natáhla na požadovanou délku.

Je to film, v němž hlavní postavy neprojdou žádným vývojem. V jejich tvářích nevidíme ani náznak nějakého hnutí mysli a ani zdařilý hudební podkres Vojtěcha a Ireny Havlových žádnou transcendenci z totálně plochého děje nevykřeše.

Kdyby na festivalu neběžela skvělá Janička Bruna Dumonta, která má podobný motiv náboženského vytržení pubertálního dítěte, možná by šlo být shovívavější. Ale Dumontova formálně naprosto bláznivá variace na příběh Jany z Arku trefuje ducha středověké doby mnohem víc než Kadrnkovo konzervativní vyprávění, které ve výsledku působí docela ahistoricky.

Motiv otce truchlícího po zbloudilém synovi se ve filmu nijak nerozvíjí, tedy až na zhruba půlminutovou dialogovou výměnu mezi Bořkem (Aleš Bilík) a jeho náhodným spolucestujícím u nočního ohně. Scéna, kdy se Bořek vrhne u stánku na vyřezávané figurky, protože mu tváří připomínají syna, a trhovci propuknou v absurdní hurónský smích, bezděčně připomíná montypythonovský Svatý Grál.

Člověka přitom napadne, že Křižáček se svou televizní výpravou a netradičním záběrováním připomíná poetiku této kultovní komediální skupiny, kdyby se oprostila od všech náznaků humoru.