Praha - Ve věku 83 let zemřel v pondělí ráno po těžké nemoci filmový režisér a herec Oleg Reif. Oznámil to jeho syn Oskar, který je rovněž filmařem.
Na sklonku života byl upoután na kolečkové křeslo, neboť v důsledku těžké nemoci přišel o nohy. Pocházel z ruské šlechtické rodiny, která po revoluci v roce 1917 odešla do Čech. Možná i proto si za své poznávací znamení zvolil hedvábný šátek pod krkem.
Narodil se v Úvalech u Prahy 20. září 1928, jako školák se náhodou dostal k účinkování ve filmu a v epizodní roli se začátkem 40. let mihl v melodramatu Preludium.
V roce 1943 rozšířil řady Dismanova rozhlasového dětského souboru. Následovaly další role chlapců a mladíků na filmovém plátně (Kluci na řece, Nezbedný bakalář, Alena). Po válce vystřídal angažmá v Realistickém divadle, Divadle V+W, Rokoku a na Vinohradech. Působil také v Karlových Varech, kde se ve druhé polovině 50. let uplatnil i jako režisér a autor satirických her.
Poté se Oleg Reif objevil v dalších filmech, většinou však jen v epizodních a vedlejších rolích. Filmová databáze csfd.cz eviduje více než čtyři desítky postav, které ztvárnil v celovečerních i televizních snímcích a seriálech. Byl například krejčím v pohádce Dařbuján a Pandrhola i divadelním inspicientem v crazy komedii Pane, vy jste vdova.
V 70. letech začala jeho spolupráce s televizí, kde natočil podle vlastních scénářů kolem padesáti dokumentů - většinou portrétů významných osobností českého divadla, filmu i sportu, neboť sám byl v mládí sportovcem.
Na jeho kontě je i snímek Poslední představení z roku 1976, který ilustroval stav Národního divadla v Praze před jeho rekonstrukcí v letech 1977-1983.
Před kameru se Oleg Reif vrátil zejména v komediích svého bývalého studenta Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody a Slunce, seno a pár facek coby Plánička starší; komickou figurku lorda ztvárnil v sérii Kameňáků. Objevil se rovněž v seriálech Arabela, Hříchy pro pátera Knoxe či Prima sezóna.
Jako televizní režisér se uplatnil zvláště v 70. a 80. letech u vzpomínkových pořadů na staré zlaté časy první republiky i počátky české kinematografie. U Modravých dálek volání (o Zitě Kabátové, Raoulu Schránilovi, Nataša Gollové, Ladislavu Peškovi, Rudolfu Hrušinském a Svatopluku Benešovi), Bugatka je rodu ženského (o Elišce Junkové), Díky, pane Kříženecký (o českém filmovém průkopníkovi) či Řeka mu zpívala (o režisérovi Václavu Krškovi).
Napsal knihy vzpomínek Hvězdné střípky (1996) a Hvězdné střípky 2 (1997).
