Měl to být trhák s Bradem Pittem a Cate Blanchettovou, ale obě hvězdy odřekly, studio se k filmu postavilo zády, dokonce rozprodalo kulisy; zdálo se, že Darren Aronofsky (Pí, Rekviem za sen) má se svou ambiciózní sci-fi modlitbou utrum.
Nakonec se smířil s menším rozpočtem i méně zářivými hvězdami a po letech útrap je Fontána na světě. Vypráví tři různé příběhy jednoho muže a jedné ženy, kteří se potkávají skrze staletí, pokaždé v jiné inkarnaci.
Motiv tří různých forem inkarnací, kterými se táhnou více či méně zřejmé pojící motivy a symboly, není až tak nic nového. Předvedl to třeba Stephen Daldry v adaptaci Cunninghamových Hodin; ostatně sám autor předlohy se k této formě vyprávění uchyluje i v případě svého zatím posledního románu Vzorové dny.
Ústředním motivem Fontány, který spojuje tři příběhy, je nekonečná touha muže zachránit svou milovanou ženu.
V 16.století je Hugh Jackman coby Tom Verde conquistadorem v mayské džungli: hledá pyramidu a její tajemství, které může uchovat život španělské královně v podání Rachel Weiszové.
V současnosti hraje Jackman vědce, který stojí na prahu objevení léku na rakovinu, zatímco jeho žena - opět Weiszová - umírá na mozkový nádor. A do třetice je kosmonautem plujícím vzdálenými mlhovinami, sám v prosklené kouli se stromem, ve kterém sídlí duše jeho femme fatale.
Ve všech třech případech divák sleduje pošetilou snahu polemizovat se základními principy života a smrti; pokaždé těsně před vysněným cílem se sen rozplývá. Nebo že by hrdina ve vzdálené budoucnosti konečně pochopil smysl všehomíra, který ho daleko přesahuje?
Že se zdá být toho na jeden film až až? To zdaleka není všechno, příběh je zaobalen do mysteriózních vizuálních výjevů, které tvoří zcela samostatnou linii vyprávění a žijí do jisté míry vlastním životem.
Aronofsky ale rozehrává těchto motivů příliš. Nakonec se mu podaří všechny zase uzavřít, ale zaplatil velkou cenu. Závěr snímku zaplní symbolikou tak nadužívanou, že i v konkrétních souvislostech ztrácí nekonečným omýláním jakýkoli hlubší obsah.
Jestliže první třetina filmu vyžaduje po divácích ohromnou porci trpělivosti a důvtipu, aby se ponořili do přediva navzájem se proplétajících motivů, v posledních půlhodině už Aronofsky pokouší hranice snesitelnosti, když se snaží bitvu na desítkách front dohrát do vítězného konce.
A aby ji úspěšně dobojoval, opevní se mysteriózní symbolikou, která jinak vrstevnaté vyprávění zploští do plakátovitých zkratek. Symbolů, zvláště náboženských, je třeba užívat jako šafránu.
Nestřídmost v jejich využívání se Aronofskému vymstí ne snad proto, že k sobě roubuje podle libovůle odkazy a motivy jdoucí náhodně skrze všechna možná náboženství a filosofické platformy. Skutečný problém začíná ve chvíli, kdy symboly stále jasněji sklouzávají k šablonám toho nejzprofanovanějšího new age. V závěru snímku už se nebudou nutně ošívat jen zapšklí cynici.
Ve chvíli, kdy Aronofsky naopak operuje s civilnějšími motivy a pokornější symbolikou, je mnohem důvtipnější, vynalézavější - a ve svém důsledku i poctivější.
Když sledujeme detail chloupků na šíji Rachel Weiszové, jak se při dotyku jemně napruží, a to samé se pak opakuje v budoucnosti, kdy její duše sídlí ve stromu, z jehož kůry trčí právě cosi chloupkům podobného, nabízí Aronofsky skvělou ukázku symbolické zkratky.
Naopak, když plešatý a nesympaticky antiseptický Jackman v lotosovém květu znovu a znovu a znovu letí do jakéhosi všehomíra, které připomíná spíš halucinoidní screensaver, kouzlo mizí a zůstane jen lacině efektní gesto.
Přitom vizuální stránka filmu je až do závěru bezesporu tím nejzajímavějším, co je za posledních pár let v kinech k vidění. Skvělé záběry kamery chytře matou diváka a přeskakují v nelineárně vyprávěném příběhu skrze staletí s pozoruhodnou lehkostí.
Co se v jednu chvíli zdá být vesmírným výjevem, za pár vteřin se ukáže být obyčejným autem chvátajícím po silnici; kamera Matthewa Libatiquea (Gothika, Telefonní budka) si dokonale všímá detailů, aniž ztratila ze zřeteli celek. Zabalena do jedinečné práce se světlem, zvukem a střihem dělá z filmu alespoň po řemeslné stránce skutečně originální dílo.
Pokud by mělo být srovnávání některých zahraničních recenzentů Fontány s Kubrickovou Vesmírnou odysseou alespoň v něčem přesné, pak je to právě po většinu času fascinující vizuální hra.
Bohužel na rozdíl od Odyssey je výsledek rozpačitý. Stejně jako se pošetile hlavní hrdina snaží dosáhnout svého stůj co stůj, i Darren Aronofsky nakonec podléhá své vizi tak, že nad svým dílem ztrácí nadhled.
Film nepotopí ani do očí bijící kontrast mezi snahou sdělit tu nejobecnější pravdu o životě spolu s románkem jako vystřiženým z červené knihovny, ale nestřídmost.
Přesto je záhodno si Aronofského dobře zapamatovat; už jen proto, že jeho další metou má být adaptace slavného manga komiksu Kazuo Koikeho Lone Wolf and Cub.
Fontána (The Fountain), USA, 2006. Scénář a režie Darren Aronofsky, Kamera Matthew Libatique, hrají Rachel Weiszová, Hugh Jackman, Ellen Burstynová, Cliff Curtis a další. 96 minut, distribuce Bontonfilm.
