Recenze - Aktivisticky orientovaná undergroundová filmařina získává stále silnější pozice především díky distribuci na internetu. Proti démonu globalizace a jiným nešvarům současného světa však začal módně brojit i oficiální Hollywood.
Vlna snímků protestujících proti bushovské administrativě a zahraniční politice postihla celou škálu negativních emocí a „antinázorů". Dva roky stará Vzpoura v Seattlu debutujícího režiséra, scenáristy a producenta Stuarta Townsenda je patrně jedním z posledních amerických filmů této řady. Na nadějeplném počátku Obamovy vlády po dílech tohoto typu nemůže být velká poptávka.
Hry prachů v Seattlu
Na sklonku listopadu 1999 se Seattle stalo pořadatelem III. konference ministrů členských států Světové obchodní organizace. Obvykle byly protesty nevládních organizací součástí očekávání pořadatelů, pět bouřlivých dní však překonalo i nejdivočejší scénáře.
Do Seattlu se sjelo téměř osm set organizací z bezmála sto padesáti zemí. Došlo k fyzickému napadání delegátů, demolování obchodů a rabování, byl vyhlášen zákaz vycházení, policie použila slzný plyn a gumové projektily. Pro média se události v ulicích staly neviditelnějším výstupem a impulsem ke vzniku termínu „antiglobalizační hnutí". O to, že atraktivní krvavý zmatek v ulicích byl jen jednou z řady příčin, proč jednání selhala, se nikdo moc nezajímal.
Film debutujícího režiséra, kterého známe jako herce třeba z comicsového dobrodružství Liga výjimečných, deklaruje těsnou vazbu na skutečné události. Tu má ještě zvýraznit příležitostné zapojování archivních materiálů. Snímek se však upíná jen na výsek tehdejších událostí - a ten navíc interpretuje po svém.
Vzpoura v Seattlu vám bude připadat jako demagogické dílko, pokud máte na psacím stole podobenku Václava Klause či považujete představu liberalizace světového obchodu za dobrý nápad.
Někdo může zavzpomínat i na sovětské propagandistické snímky z 50. let; ty byly sice hůř udělané, nabízely však stejně zjednodušené schéma.
Jestli naopak o WTO uvažujete jako o organizaci loupežníků a soudíte, že svět ovládají bezcharakterní ziskuchtiví lumpové, bude vám film připadat nebývale trefný.
Potíže s neskutečnými událostmi
A když se na Vzpouru v Seattlu zatoulá divák hledající hollywoodizovaný zážitek, ocení hlavně působivou a profesionální realizaci. Dynamická kamera ukazuje po zuby vyzbrojené policejní roboty masakrující křehké mladé ženy v kostýmech motýlů, které neváhaly vzít do „kotle" i děti. A hollywoodské hvězdy, které patrně účast přijaly s ohledem na politické názory, patřičně zapracují na vašich sympatiích.
Potíž je ovšem v tom, že jejich postavy jsou pouze oživlými tezemi a vypouštějí z úst jen fráze. V rámci názornosti bojuje sympatický profesionální demonstrant Jay za památku bratra zavražděného při pokusu chránit sekvoje, Afroameričan Django se zasazuje o záchranu želv a sympatická Lou zpočátku „ještě neví", ale v Jayově náručí nakonec „vše pochopí".
Dokumentarismus, upomínající vzdáleně na klasické drama Haskela Wexlera Medium Cool (1969) či na brilantní Krvavou neděli Paule Greengrasse, se tak v Townsendově tendenční historce dostává do rozporu s hollywoodskou melodramatičností a schematismem.
Režisér neváhá využít banální romantický příběh typu „chlapec potká dívku" ani slzavý doják o ztrátě děťátka.
Hurá na karneval
Jednou z typizovaných hrdinek je plavovlasá mladá reportérka v podání Connie Nielsenové, která se vzbouří proti svým chlebodárcům. Nakonec je zadržena policí s několika stovkami dalších demonstrantů, jejichž zástupce - Jaye, Loa a Djanga - jsme poznali jako zaryté zastánce nenásilných metod.
Pokud jde o otázku, kdo během několika dní proměnil reprezentativní centrum města v trosky, vypadá to na jakési násilníky, o nichž se ve filmu nic nedozvíte. Zastupuje je agresivní rabiját, z něhož se posléze vyklube mladý policista rozkopávající v převleku za anarchistu výlohy a řádící v ulicích se sprejem.
Není divu, že Vzpoura v Seattlu se nedočkala ze strany anarchistického hnutí žádné pochvaly. Problémy s ní ovšem mají i sami aktivisté: podle nich akce v Seattlu nebyla dílem hrstky sympatických krásných superhrdinů, ale pečlivé organizace.
Co se týče skutečných viníků, autor zbavuje viny policisty, kteří „jen poslouchali rozkazy". A podobně je na tom starosta, který je v podání Raye Liotty hříčkou v rukou anonymních tlaků (v podobě telefonátu z Bílého domu). Hlavními padouchy zůstávají „muži v oblecích", kterým jdou na ruku zmanipulovaná média.
Vzpoura v Seattlu má jen upevnit představu, která tu zazní z úst veselého prosťáčka Djanga: svět z aktivistických protestů stejně nepochopí, co je to WTO - pozná nicméně, kdo jsou ti „zlí".
O výsledné přesvědčivosti však vypovídá hlavně dosavadní chabá návštěvnost a nelze předpokládat, že ji vylepší uvedení v Česku. Vnímat demonstrování proti „kravaťákům" jako kombinaci karnevalu s adrenalinovým sportem u nás naštěstí zatím není obvyklé - a Vzpoura v Seattlu na tom ani nic nezmění.
Stačí si připomenout celovečerní dokument Martina Marečka Hry prachu, jenž se filmařsky, lidsky i názorově nesrovnatelně zraleji vyjadřoval k události, na niž se Townsendovi hrdinové ve finále bujaře těší: zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v září 2000.
| Vzpoura v Seattlu | |
| Battle in Seattle | |
| Žánr: | Akční, Drama |
| Režie: | Stuart Townsend |
| Obsazení: | Martin Henderson, Charlize Theronová, Ray Liotta, Michelle Rodriguezová, Woody Harrelson, Connie Nielsenová ad. |
| Délka: | 99 minut |
| Premiéra ČR: | 19.03.2009 |
