Praha - Scenárista Kevin Williamson o připravovaném čtvrtém díle hororové série Vřískot říká, že zvažoval vlivy asijských duchařských filmů, upírských hororů, snímků M. Night Shyamalana i žánru torture porn.
V zásadě tak vyjmenoval řadu vlivů, které za deset let od vzniku dosud posledního pokračování Vřískotu působily na vývoj hororového mainstreamu. Coby scenáristovi série, která do značné míry těží z odkazů na žánrovou tradici, mu ostatně nezbývá nic jiného než se snažit držet krok s dobou.
O pokračování série a vyjednávání s herci mluví už víc než rok. Teď dostala firma Dimension Films Bobyho Weinsteina zelenou a v těchto dnech se má začít točit. Stanoveno je i datum premiéry: 25. dubna 2011.
Williamson má v plánu se čtvrtým pokračováním odstartovat dokonce celou novou trilogii filmů - s jinou sestavou hrdinů a pravděpodobně i proměněným pojetím samotného vraha.
Přežití je krajně nejisté
Ve čtvrtém díle se měla objevit ústřední trojice hrdinů první trilogie, smlouvu podepsala hlavní hrdinka Neve Campbellová, Courteney Coxová coby reportérka Gale Weathersová a její manžel David Arquette (nemotorný policista Dewey).
Jejich přežití ale bude krajně nejisté - i když herci rezolutně ormítají spekulace, že budou odkráglovábni hned na začátku.
Restart série za současných podmínek bude každopádně pozoruhodný, protože hororový žánr se v minulých letech intenzivě rozvíjel a původní filmy dnes působí trochu archaicky. Scenárista Williamson a režisér Wes Craven budou oslovovat diváky, kteří budou mít mnohem vyšší nároky než publikum prvního dílu.
Ten vstupoval do kin v době, kdy se hororový žánr naopak beznadějně uzavíral do okrajových nízkorozpočtových produkcí a největší módou mainstreamových žánrových filmů byly upírské snímky typu Od soumraku do úsvitu nebo předchozího Cravenova titulu Upír z Brooklynu.
První Vřískot obnovil divácký zájem o horor paradoxně návratem k jeho patrně nejschematičtější žánrové odnoži, k takzvaným slasherům. Tyto filmy sledují skupinu teenagerů, které obvykle na odlehlém místě postupně vraždí maskovaný maniak. Vřískot využívá stejné dějové schéma, ale absolutně mění přístup k ději. V duchu tehdejších sebereflexivních žánrových filmů obsazuje děj postavami, které pravidla slasherů důvěrně znají a z těchto pozic neustále glosují probíhající děj.
Pryč od těla
To samo o sobě však slávu Vřískotu ještě nezaložilo. Už před prvním dílem vznikaly daleko radikálnější ironické snímky všelijak ohýbající žánrová klišé, např. dnes již klasické filmy Smrtelné zlo 2 či Braindead. Pravděpodobnější příčinu úspěchu prvního dílu je třeba hledat ve změnách, které ve snímku nastaly oproti předchozím vyvražďovačkám.
Podezření skalních hororových fanoušků, že Vřískot udělal ze slasheru pop pro masy, je velmi správné. Základní pohyb spočívá odfyzičtění tohoto subžánru. Typické starší slashery v čele se sérií Pátek třináctého byly výrazně orientované na tělesnost. Postavy teenagerů tu víceméně jen konzumovaly alkohol či drogy, koupaly se v jezerech nebo se sprchovaly, případně se líbaly či souložily, dokud jim mlčenlivý šílenec nevrazil do těla nějaký ostrý předmět.
Hrdinové Vřískotu naopak mnohem častěji mluví a jejich dialogy staví na chytrém jízlivém humoru typickém pro teenagerské popichování. Zájem snímku se tak přesouvá z těla na mezilidské vztahy, což ostatně jen potvrzuje způsob, jakým jsou zde ztvárněny vražedné scény. Vrah před činem po telefonu mluví z oběťmi a podrobuje je psychickému ponížení. I jeho fyzická podoba je oproti robustnímu Jasonovi z Pátku třináctého lehčí a při pronásledování oběti dokonce utíká, což je ostrý kontrast vůči rozvážné chůzi starších slasherových vrahů.
Zatímco hédonističtí hrdinové starých slasherů umírali sami a jejich těla objevila většinou až poslední přeživší hrdinka, ve Vřískotu se ze smrti stává společenská událost. Zabiják se zdvořile ohlašuje telefonem, o masakrech nezávazně konverzují středoškoláci v parku a vrazi nakonec obšírně vysvětlují motivy svého jednání. Pro mainstreamové publikum je to nepochybně přitažlivější než přízemnost fyzických slasherů, zároveň to ale budí větší kontroverze.
Popkornový cynismus
Ironický přístup, jímž se snímek staví k zabíjení, vyvolává částečně oprávněná podezření z cynismu a zlehčování násilí. Zjevnou polemikou s Vřískotem je (dnes přeceňovaný) snímek Funny Games režiséra Michaela Hanekeho, který chce kontrastovat ležérní postoj dvojice vrahů s hrůzností jejich činů, ale ve skutečnosti spíš sám sebe usvědčuje z absolutní absence smyslu pro nadsázku. Krutost Vřískotu je totiž stejně umělá jako popcorn, který při sledování filmu žvýkalo nadšené dospívající publikum.
Druhý a třetí díl Vřískotu spadají do vlny úspěšných filmů navazujících na styl prvního dílu, jako bylo Tajemství loňského léta, Valentine či skvělý Halloween H20. Druhý díl úspěšně zopakoval postupy svého předchůdce, zatímco třetí už sklouzával k nenápaditým béčkovým napodobeninám nových slasherů.
Scenárista třetího pokračování Ehren Kruger nicméně napsal scénář k filmu, který byl pro další vývoj žánru stejně klíčový jako první Vřískot, a sice ke geniální duchařině Kruh. Ve snímcích, jež šly ve stopách Kruhu, se odtělesnění žánru ještě vystupňovalo až do té míry, že zdrojem strachu už přestaly být obrazy fyzického násilí, ale spíš skřípavé zvuky nebo nepřirozeně pokřivené výjevy.
Tělo se nicméně do žánru postupně stále více navrací - a to ve formě dosud nevídaného sadismu „torture porn" filmů jako série Saw či Hostel, nebo podobě děsuplných fyzických deformací, na nichž staví skvostné Hory mají oči či Mučedníci.
Těžko říct, jak dnes může současné trendy v hororu obohatit subžánr slasheru. Bezmocné tápání nových verzí Halloweenu a Pátku třináctého zatím jen vymezuje slepé cesty. O to větší zvědavost budí otázka, jak se Kevin Williamson a Wes Craven z pestré a inspirativní mozaiky soudobé hororové kinematografie poučí.
