Oním hrdinou je kapitán ponorky Marinin. Zřekl se kdysi svého šlechtického původu a své rodiny, aby se mohl stát námořníkem. Tenhle všemi obdivovaný geroj je v roce 1944 předním mužem na ruské ponorkové základně v Baltském moři. Jenže pak jeho vzestup zastaví agent NKVD. Film ovšem sleduje nejen Marininův boj na vodě s protivníky německými, ale i boj na zemi s protivníky ženskými - což je první problém.
Na ponorce, tam je hej
Válečná linie příběhu má přinejmenším napětí, bitevní scény pod hladinou i na hladině udrží diváckou pozornost. Při scénách z ponorky (včetně té úvodní) se člověku dělá až fyzicky špatně při představě, že by byl na místě aktérů příběhu.
Prostředí ponorky je samozřejmě neobyčejně vděčné, což dokazují i další podhladinové filmy: spíše průměrná Ponorka U-571 či naopak vynikající Hon na ponorku. Uzavřený prostor vyostřuje konflikty mezi postavami, neustálý pocit napětí přináší vzdálenost od pevniny i téměř jistá smrt v případě poruchy či zásahu. Není divu, že scény z ponorky jsou i tentokrát nejvděčnější a nejméně problematické.
Oproti tomu romantická linka působí spekulativně, navíc je rozvržena v mírně telenovelovském duchu: Marinin oslněný švédskou femme fatale Annou absolutně ignoruje protikladně tichou oddanost mladičké Táňy, která na základnu přišla z obleženého Leningradu.
Přítomnost ani jedné z žen tu přitom nemá žádné opodstatnění, jsou tu asi kvůli tomu, aby se ženské divačky nenudily, až je jejich partneři vytáhnou na válečný film; byť i zde přítomná ženská recenzentka by rozhodně dala přednost smysluplnějším a "atraktivnějším" válečným scénám. Scény s Annou navíc ruší ruský simultánní překlad francouzštiny, jíž spolu milenci hovoří.
Dojemná Táňa je navíc naprosto nesmyslně vypravěčkou celého příběhu. Přitom s Marininem v životě nepromluví, jen útrpně zpovzdálí sleduje jeho milostné eskapády a roní pro něj slzy. Přesto je pro ni Marinin nadpozemským hrdinou, oním "prvním po bohu".
Ach ta širá ruská duše
Marinin každopádně všem těm protivenstvím čelí se stejně kamenným výrazem, který má nejspíš vyjadřovat jeho vnitřní sílu, ale spíš ukazuje jen patetické prázdno. Rovněž vedlejší postavy jsou tak nějak placaté a značně předvídatelné: to platí pro milostný příběh Tániny kolegyně Mášy s kapitánem Galijevem, který je od počátku "osudově předurčen" k zániku. I vyjukaný nováček Vasilij, který se odmítl zříci svého otce popa, je postavou spíše bezradnou.
A to ještě nebyla řeč o rovině "politické". Ta je do příběhu implantována velmi násilně (i opatrnicky) a hon NKVD na Marinina je tu snad pouze proto, aby scenárista mohl chrabrému gerojovi naházet aspoň pár klacků pod nohy.
Svým způsobem tohle "bezčasí" pořád připomíná někdejší propagandistické ruské filmy, ale třeba i české normalizační výtvory. Stalinismus je v Prvním po bohu vytěsněn nanejvýš v jakési imaginární strašidlo, ti dole jsou (navzdory němu) prostě dobří i zlí a bojují o lásku a o čest. Dobře to dokládá kupříkladu scéna, v níž je už zatčený Marinin podmínečně propuštěn, aby ještě splnil poslední hrdinskou misi.
Nevoláme po dokumentu z ČT2, ale tak romanticky patetické to snad nebylo. Ale třeba to širá ruská duše, která z toho filmu mocně ukapává a před níž by mohly varovat už oficiální distribuční materiály, cítí jinak.
První po bohu (Pervyj posle Boga), Rusko 2005. Režie Vasilij Chiginsky, scénář Ilja Avramenko, kamera Archil Chledini, Gregory Yablochninov, hrají Dmitrij Orlov, Irina Bjofklundová, Liza Bojarskaja, Sergej Gorobčenko a další. 99 minut, distribuce Bioscop.
