Atény - Filmový a divadelní režisér Jules Dassin zemřel v pondělí po krátké nemoci v Aténách. Autor slavných filmů ze 40. až 60. let se v posledních letech proslavil hlavně snahou, aby do Řecka byla z Britského muzea v Londýně navrácena kulturní památka Elginovy mramory.
Dassin byl ženatý s bývalou řeckou herečkou a pozdější ministryní kultury Melinou Mercouriovou, s níž během dvaceti let natočil osm filmů včetně dobrodužné komedie Topkapi (1964), adaptace řecké tragédie Faidra (1962) a společného nejslavnějšího díla Nikdy v neděli (1960), s nímž slavili úspěchy v Cannes i na Oscarech.
V romantickém komediálním dramatu o Američanovi, který chce poznávat Řecko a snaží se tu napravit jednu prostitutku, do níž se ale zamiluje, hráli režisér a jeho múza hlavní role.
Dassin později prohlásil: "Byl jsem Řekem ještě dřív, než jsem o tom věděl."
Po skončení filmové kariéry na sklonku 70. let se věnoval divadlu. Řecké občanství získal v roce 1981 a zdejší národ si ho postupně přivlastnil za svého autora.
Ke zprávě o úmrtí pronesl do médií kondolenci i řecký předseda vlády Costas Karamanlis.
"Řecko pociťuje zármutek nad ztrátou vzácné lidské bytosti, důležitého tvůrce a skutečného přítele. Jeho nadšení, energie, bojovný duch a šlechetnost nebudou nikdy zapomenuty," prohlásil s typicky antickým patosem.
Elginovy mramory
Původně výzdoba z Parthenónu na athénské Akropoli. Lord Elgin je nechal během let 1802 až 1812 odvézt z athénské Akropole, která tehdy patřila Turkům. Po doporučení parlamentního výboru prodal lord Elgin mramory Britskému muzeu v roce 1816 za 35 tisíc liber. Většina výzdoby Parthenónu vznikla kolem roku 435 před Kristem, kdy byla po zpustošení Akropole Peršany obnovena dominanta starověkých Athén. Řecko usiluje několik desítek let o navrácení mramorů, Britské muzeum však tuto možnost odmítá. Mluvčí muzea Andrew A. Hamilton zdůrazňuje, že Elgin mramory pro svět zachránil. "Kdyby zůstaly na Akropoli, byly by možná zničeny nebo vážně poškozeny."Dassinova manželka Melina byla považována za národní hrdinku a v politickém životě se v rámci socialistické strany spolupodílela na znovuobnově demokracie po období pravicové diktatury. Kromě postu ministryně kultury zastávala jeden čas i místo starostky Atén.
Její a Dassinův syn Joseph se stal načas velmi populárním zpěvákem, zemřel však předčasně na infarkt ve dvaačtyřiceti. Zůstalo po něm několik hitů (Bip Bip, L'Eté Indien, Aux Champs-Èlysées) a dvě děti.
Jules Dassin předtím, než se natrvalo usídlil v Řecku, natáčel i v Itálii a Francii. Proslulý byl především thriller Rvačka mezi muži (v originále Rififi, 1955), který symbolicky uzavřel jeho dráhu tvůrce tzv. filmů noir - temných, drsných, kriminálních filmů líčících bezútěšnou atmosféru moderních měst a zkorumpovanou morálku jejich obyvatel.
Rififi se stal naprostou klasikou v podžánru lupičských filmů. Jedna jeho dlouhá sekvence odehrávající se zcela beze slov je dodnes napodobována mnoha režiséry.
Do série Dassinových noirů patří dále filmy jako Brute Force (Brutální síla, 1947), The Naked City (Obnažené město, 1948), Thieves Highway (Dálnice zlodějů, 1949) a Night and the City (1950). V posledně jmenovaném snímku hrál hlavní roli Richard Widmark, který shodou okolností zemřel minulý týden ve věku 94 let.
Před samostatnou režijní kariérou začínající v roce 1941 dělal Dassin asistenta Alfredu Hitchcockovi.
Dassinův odchod do Evropy nebyl způsoben tím, že by jej táhly zpět evropské kořeny, jak naznačuje jeho jméno. Hlavním důvodem bylo, že se v roce 1952 v době amerického "honu na čarodějnice" ocitl kvůli denunciaci režiséra Edwarda Dmytryka na tzv. černé listině coby údajný komunista.
Dassin se sice zúčastňoval setkání levicových aktivistů, ovšem na komunistickou stranu napojen nebyl.
