Recenze - Jakmile se objeví záběr, v němž kamera dlouze zpoza zad snímá houpavou chůzi kluka ve vytahaných skejťáckých kalhotech a on jde a jde a jde, spousta diváků už vytuší, že je "zle". Takto bude vypadat skoro celý film, jen občas bude kamera zabírat toho kluka zepředu nebo z boku. Bude ulpívat na jeho hezké, téměř dívčí tvářičce, obraz poběží zpomaleně, tak vláčně a vzdušně, až zapomeneme na zemskou tíži, zápletku a psychologii.
Bude to film "o ničem", film, který se bude tvářit, že za jeho povrchními obrazy je něco hlubokého. Bude to "nesnesitelné umění".
Je nesmírně snadné sklouznout k tomuto druhu uvažování a necitlivosti, obvinit dílo, že nám nedává, co chceme, a pokusit se ho napasovat do nějakého dramaturgického vzorce.
Označíme režiséra za artistního, zahleděného do sebe sama, případně do svých mladých (ne)herců, které obsadil na základě komunikace přes MySpace, zaspekulujeme si případně o jeho homosexuálních či pedofilních sklonech a navrch přisadíme, že točí jen pro snoby, kteří si nechtějí přiznat, že pokud je něco alternativního a vymezuje se to vůči hollywoodskému systému, tak to ještě automaticky nemusí být dobré.
Úplně opačná možnost naopak je nechat se dotyčným "filmem o ničem" je tak volně unášet, snít si, nechat rozproudit svoje pocity a odmítnout, že by tato zdánlivá tříšť mohla mít nějaký koncept.
Humor vyššího řádu
Troufám si tvrdit, že na film Paranoid Park od režiséra Guse Van Santa se nemusíme dívat snobsky, ani ho rádoby věcně usvědčovat ze samoúčelnosti. Nemusíme se jím nechat pouze hypnotizovat ani uspávat do ignorantského spánku.
Paranoid Park, který velmi mezerovitě vypráví o nechtěném zabití a neochotě dovolit svědomí proniknout do vědomí, je napínavý, pozorovatelsky přesný a filmařsky natolik promyšlený, že se v něm nad veškerou vážností tématu klene humor vyššího řádu.
Gus Van Sant ve svém posledním filmu, jenž vznikl mimo vliv velkých hollywoodských studií a s podporou francouzských producentů, nechává prolínat několik poetik, jejichž střetnutí má ironickou a sebereflexivní povahu.
První poetikou je nezávislý film o zevlounech a flákačích, znuděné mládeži, která je tak otrávená a bez zájmu, že už ji ani příliš nebaví drogy a sex. Základem této poetiky je syrovost a stereotyp - zdůraznění nepříjemné každodennosti a bezcílné existence.
Druhou poetiku představuje vliv evropského spirituálního filmu v duchu Andreje Tarkovského či Bély Tarra, k němuž se Van Sant ostatně hlásí už od doby Gerryho (2002) a Slona (2003). Zde jde především o jakousi vláčnost a pokus transcendovat každodennost, spatřit v ní cosi metafyzického.
Poslední poetiku, k níž se Van Sant vztahuje, tvoří klasický hollywoodský thriller či mystérium, příběh o zločinu, ukrývání a odhalování motivů. Tady se Van Sant hlásí k Hitchcockovi, jehož jednou nešťastně zkopíroval v remaku Psycha, a od té doby se k němu vztahuje již jen negativně, ve snaze překonat omezení, která filmu jako médiu klade hollywoodský diktát vyprávět pevný příběh.
Co z této směsice tří poetik vzniká? Byla by chyba domnívat se, že jde o cestu do hlubin skejťákovy duše. Van Sant se naopak pečlivě všemi možnými prostředky snaží naznačit, že nelze proniknout pod povrch hlavního hrdiny, respektive že pod tímto povrchem nic není, jen prázdnota.
Nakonec se k tomu dostanu
Hlavní hrdina Alex, jenž způsobil smrt člověka, není žádná postava z Dostojevského, která rozebírá otázky zločinu, viny a trestu, má dokonce problém s jakýmkoli vyjadřováním. A film tuto jeho neschopnost hravým způsobem reprodukuje. Neustále se vyhýbá tomu podstatnému a ukazuje nám marginálie.
Jak říká sám Alex při smolení svého deníčku: "Neumím moc dobře psát, ale nakonec se k tomu dostanu" - ovšem mezitím se hodinu chodí okolo, vyprávění se zastavuje, skáče v čase a opakuje se, aniž by scény přinášely zásadně nové informace. Tyto formální hrátky vcelku zřejmě říkají: hrdina není schopen podívat se na svůj čin pořádně a pořád utíká před zodpovědností. Svůj problém odmítá řešit, stejně jako nám film odpírá normálně vyprávět.
Namísto toho se utíká k nataženým sekvencím skejtování, které mají umožnit zapomenout a propadnout se do jiného světa. Je to opravdu něco mezi potápěním, výstupem do vesmíru či nekonečným tripem, ne nepodobným třeba jízdě autem po magistrále a skrze tunely v Tarkovského Solaris, kde tento zdánlivě všední pohyb symbolizoval cestu kosmickou lodí k jiné planetě, kde přestávají platit zákonitosti naší reality a ocitáme se v beztížném stavu.
Výsledkem ovšem není žádné nové duchovní poznání - opět se jen kloužeme po povrchu. Van Santův film zdůrazňuje právě rozdíl oproti evropské kultuře a tradici zdejšího uměleckého filmu, kde nakonec pochopíme, že věci a lidé mají své kořeny, historii, kontinuitu a důležitost. Americká kultura ovládnutá teenagery ale levituje v bezčasé věčné přítomnosti, není v ní žádná tradice a vážnost. Odcizení rodičů a dětí či bezprizorních školáků a autorit je absolutní.
Zpomalené záběry sice odhalují krásu pohybů či těl, ale zároveň působí vrcholně ironicky, k čemuž přispívá i kontrastně nepasující hudba. Namísto rocku, metalu a hiphopu pod rachocením skateboardových koleček slyšíme "obstarožní" melodie z Felliniho filmů či různé folkové písně, jež se vztahují právě ke kultuře s pamětí a svědomím, které dotyčné mladé generaci chybí.
Jsme v tom s hrdinou
Van Santův přístup k teenagerům přitom vůbec nepůsobí moralisticky jako kázání starého páprdy. Jeho vhled a empatie nečiní z postav žádné trotly ani oběti, ale dopřává jim maximum prostoru. Nechá je mluvit jejich jazykem (vymezuje se tím proti příliš sofistikovaným nezávislým filmům typu Napoleon Dynamite nebo Juno), přemítat, trochu žvanit a zároveň jim nechávat základní lidskou důstojnost. Teenageři v Paranoid Parku nejsou karikatury. Je nám jasné, že Alexovi se stalo cosi víc než to, že se mu rozvádějí rodiče a že dívka, s níž měl první pohlavní styk, ho příliš nepřitahuje, respektive si to s ní není schopný užít.
Film navíc není ani zcela netečný, chladný a odosobněný - pouze o tomto mentální rozpoložení velmi fragmentárně a atmosféricky vypráví. V jedné pasáži se mu dokonce podaří prolomit jakési pomyslné sklo, které dosud bylo mezi námi a hlavním hrdinou. V opakovaném záblesku vzpomínek se dostáváme jakoby přímo do jeho kůže a ve sprše díky rozpojení obrazu a zvuku pocítíme až fyzickou přítomnost výčitek zmatení a chaosu. Kapající voda utichá a ptáčci vyobrazení na dlaždičkách začínají cvrlikat, až se jejich švitoření promění v ohlušující nepříjemný hluk. Hrdina zažívá naprosté rozpolcení a my jsme v tom s ním.
Paranoid Park má v současné distribuční nabídce výjimečné místo. Seznamuje nás s druhem kinematografie, která se chce odpoutat od omezení daných "diktátem silného příběhu", a přitom se snaží zesílit nápor na divácké smysly a celkovou citlivost.
Nesklouzává ani k tomu, aby šlo o okázale nezávislý free a cool film, dokazuje, že do teenagerské subkultury nakonec nejde vnést žádnou mystiku a že všechny filmařské pokusy v zobrazování reality, vyvolávání napětí a jiných emocí se nakonec vždy odhalí jako v něčem umělé.
Paranoid Park, USA, 2007. Režie Gus Van Sant, scénář Gus Van Sant podle knihy Blakea Nelsona, kamera Christopher Doyle, Rain Li, hrají: Gabe Nevins, Daniel Lu, Taylor Momsen, Jake Miller, Lauren McKinney ad. 85 minut, distribuce: AČFK, premiéra v ČR: 11. prosince 2008
