K výbuchu a zdůvodnění všech tajemství dojde až v závěru snímku Tajemství slov. Je o ztracených slovech, která tak dlouho putují tichem, že když se jednoho dne vyřítí na povrch, jsou k nezastavení, říká o něm režisérka Isabel Coixetová.
Producentem snímku - který v domovském Španělsku loni posbíral hned čtyři ceny Goya - byl sice spolu se svým bratrem Pedro Almodóvar, ale jeho filmům se Tajemství slov ani zdánlivě nepodobá. Je intimní, vážné, melancholické. A trýznivě krásné, lze-li něco takového říci.
Melancholií a přítomností lehce bizarních postav včetně nesmělého oceánografa připomíná Andersonův Život pod vodou - až na to, že se odehrává spíš nad vodou a humoru je v něm pomálu.
Hanna žije za hradbou stereotypů, které jí pomáhají přežít. Má ustálený rytmus i zvyky, jež hraničí s obsesí. Každý den do práce, každý den nové mýdlo, trocha vyšívání, k jídlu pokaždé kuře, rýže a jablko. Provází ji děsivě deformovaný hlas, který občas komentuje její pocity, takže zpočátku může působit trochu jako blázen.
Není divu, že po výzvě, aby si konečně po čtyřech letech vzala dovolenou, se najednou cítí ztraceně. Vlastně neví, co si s volnem počít - a tak vezme zavděk nabídkou práce ošetřovatelky.
Až s přesunem na ropný vrt, kam přichází ošetřovat Josefa popáleného při požáru, začíná o sobě odhalovat víc. Rozvíjející se vztah mezi dočasně slepým mužem a občas hluchou dívkou s naslouchátky klopýtá přes jeho slovní oplzlosti a její zdánlivě tichý chlad a nevšímavost.
Plošinu uprostřed moře zabydluje necelá desítka postav, zmíněný oceánograf zaujatý škeblemi, kuchař se zálibou v exotických kuchyních či dvojice dělníků - homosexuálů a - husa oceánografka. Scény z ropné plošiny podkresluje neustálé tiché hučení vrtu, všichni (snad krom té husy) sice chtějí být sami, současně jsou vděční za společnost.
Je třeba říci, že Hannina odevzdanost a "divnost" je uvěřitelná jen v kontextu pozdějšího rozuzlení a jen díky skvělému hereckému nasazení Sarah Polleyové. Což platí i o Timu Robbinsovi v roli Josefa a dalších postavách - všichni jsou až příliš čistí v protikladu k temnotám svých vzpomínek.
Závěrečný Hannin monolog náhle a šokujícím způsobem objasní vše tak, že už není třeba doříci vůbec nic. Přesto dojde i na výstup, který je příliš patetický a polopatický - bez ohledu na záslužnost, s níž snímek do evropské kinematografie znovu vnáší téma, které z ní dávno vyprchalo; pomineme-li nedávného vítěze Berlinale - film Grbavica.
O Tajemství slov se špatně píše i mluví. Zážitek z jeho shlédnutí lze jen těžko zprostředkovat - a tím spíše je třeba doporučit návštěvu kina.
Tajemství slov (La vida secreta de las palabras), Španělsko 2005. scénář a režie Isabel Coixetová, kamera Jean - Claude Larrieu, producent Agustin Almodóvar, Pedro Almodóvar, Esther García, hrají Tim Robbins, Sarah Polleyová, Javier Cámara a další. 120 minut, distribuce HCE.
