Jeho a Miluničův Tančící dům vzbudil stejné emoce.
Film o jednom z nejznámějších současných architektů natočil jeho neméně slavný přítel, režisér Sydney Pollack.
Gehryho neznámější stavbou je asi Guggenheimovo muzeum v Bilbau, na kontě má i německé Vitra Design Muzeum nebo hudební koncertní sál Walt Disney Concert Hall v Los Angeles.
Že je vskutku slavný nejen mezi odborníky, dokládá i to, že osmasedmdesátiletý Gehry je jediný světový architekt, který pronikl do oficiálního puncu popularity, seriálu Simpsonovi. Obyvatelé Springfieldu v onom dílu usoudí, že aby nebyli považováni za burany, musí své město ozdobit novou koncertní síní.
Napíší tedy dopis Gehrymu, ten ho povýšeně přečte a odhodí. Ale ve zmačkaném kousku papíru pak objeví podobu budoucího domu, a tak se rozhodne, že ho pro Springfield přece jen postaví.
UKÁZKA ZE SERIÁLU SIMPSONOVI ZDE
A všechno je to pravda. Gehryho stavby jsou světovou značkou, o kterou usilují všechna města, sedí i způsob práce. Architekt maluje skici - odtud i název filmu - a jeho asistenti z nich vyrábějí papírové modely, které Gehry znovu upravuje. Tak to ukazuje i dokument: tu přidá kus zpřekládaného papíru, jinde ohne čtvrtku do oblouku.
Výsledkem jeho dekonstruktivistického, spíše sochařského přístupu jsou budovy, které jako by vznikly jediným tahem; prý stejně samozřejmě jako pirueta krasobruslaře. Vnější vzhled staveb je pro něj často důležitější než funkce a logika vnitřního uspořádání. Dává přednost surovým materiálům (vlnitý plech, pletivo) a kontrastním tvarům (oblé a ostré).
Tak praví příručky - a o moc víc bohužel neřekne ani dokument. Kamera sice odhaluje velikost Gehryho staveb a nachází krásu v jejich křivkách, ve vrhaných stínech a průhledech; ale co je to platné, když se to samé neděje s jejich autorem.
Gehryho stavby často vyvolávaly kontroverze a trvalo dlouho, než se k jejich tvorbě odhodlal; od té doby jsou jeho budovy i obrazem toho osvobozujícího gesta. O někdejších profesních nejistotách mluví v dokumentu vcelku obšírně jeho osobní psychotearapeut. Jenže sám Gehry i Pollack se soustředí spíše na dobře známý mediální obraz.
Pro Pollacka, autora úspěšných filmů Vzpomínky na Afriku, Tři dny Kondora nebo Tootsie, to byla první dokumentaristická zkušenost. Vzájemné přátelství mohlo být filmu ku prospěchu, aby se Gehrymu dostal blíž na tělo. Pollackův přístup - často držel i ruční digitální kameru - je ovšem spíš devótní.
Skici Franka Gehryho mají podobu a rytmus oslavného filmu, jaké zpravidla vznikají o mrtvých velikánech. Místo tu mají až na jedinou výjimku ctitelé a obdivovatelé Gehryho díla, často slavní: jako zpěvák Bob Geldof, režisér Julian Schnabel či herec Dennis Hopper. Odpůrci Gehryho staveb by filmu dodali šťávu i životnost.
Pollackovu metodu naopak přesně vystihuje, jak je v záběru často k vidění v uctivém odstupu od hovořícího architekta. Stojí s kamerou, nikterak nekomentuje nezřídka sebestředný monolog o jeho začátcích i vzorech.
Zajímavé momenty přitom přicházejí právě tehdy, když se film nesoustředí jen na Gehryho dílo. Třeba z diskuze o podobnostech světa architektury a filmu, z krátkého dialogu o tom, že si Gehry nechal v 50. letech změnit jméno z židovského Goldberga na Gehryho, nebo z Pollackova melancholického povzdechu "Vždycky jsem si myslel, že si na režiséra jen hraju".
Nelze nesrovnávat s jiným architektonickým dokumentem uvedeným do českých kin, snímkem Můj architekt Luis Kahn. V něm se po stopách slavného architekta vydává jeho syn a přináší i vhled do architektovy duše, pokus o poznání a vnitřního pnutí, jež otce dvou paralelních rodin provázelo.
To Skici nenabízejí, Frank Gehry se tu proměnil ve vlastní oficiózní monografii. Soukromého Gehryho nakonec možná mnohem víc vystihuje ten kreslený seriál.
Skici Franka Gehryho (Sketches of Frank Gehry), USA 2005, režie Sydney Pollack, kamera George Tiffin, Claudio Rocha, Marcus Birsel. 83 minut, distribuce Aerofilms.
