Recenze Původně se v Hollywoodu béčka od áček odlišovala jen výší rozpočtu. S méně penězi na produkci zároveň panovala menší kontrola studia, tudíž výsledkem mohl být jak stylisticky a tematicky odvážný film, tak amatérská slátanina nejhoršího kalibru.
Časem se slovo "béčkový" stalo synonymem pro "řemeslně i myšlenkově laciný" a občas také "nechtěně zábavný", anebo naopak "záměrně špatný". Vytvořila se i komunita diváků, která je schopna poměrně precizně rozlišovat v rámci béčkové poetiky filmy dobré a špatné.
V béčkových vodách
I když pochopitelně, vždycky přijde film, který se stane hraničním úkazem a nikdo neví, co s ním. Toto je i případ premiérované postkatastrofické sci-fi Soudný den.
Stála sice jenom okolo 30 milionů dolarů, ale vypadá na minimálně dvakrát tolik. Jelikož se ušetřilo na hercích, je tu tolik apokalyptických scenérií a zdemoluje se tu tolik hmotného majetku jako v celé filmografii Johna Carpentera (Útěk z New Yorku/L.A., Duchové Marsu) a trilogii Šílený Max dohromady.
Právě na Carpentera a madmaxovského autora George Millera se Soudný den otevřeně odkazuje nejen motivy, ale i tím, že se tak jmenují dvě vedlejší postavy. Důsledně dodržené vize budoucnosti z filmů 80. let dnes působí jako retro.
Režisér a scenárista Neil Marshall (Psí vojáci, Pád do tmy) se v béčkových vodách pohybuje od začátku kariéry a nijak se nehodlá vynořit na úroveň dejme tomu - Jamese Camerona (Vetřelci, Terminátor).
Se stálým týmem herců a kameramanem točí stále variace na filmy, které viděl před dvaceti lety, jen ty staré káry trochu vytuní.
V jeho filmech se zračí očividná záliba v názorných krvavých a hnisavých detailech, zabíjení zvířátek, výbuších oranžových jak mandarinková zmrzlina, absurdně nemotivovaných svlíkačkách, zpomalovačkách a zrychlovačkách či velkých bouchačkách, nad nimiž má cílové publikum dělat zkrátka jen ááách.
Odlišně stylizované levely
Druhým Marshallovým postupem je tentokrát bezuzdné střídání žánrů - čili dosavadní označení "postkatastrofická sci-fi" se dá brát jen orientačně.
Soudný den spojuje nejméně tři druhy filmů, které sice všechny souvisejí nikoli s technickým pokrokem, ale s barbarizací civilizace. Ovšem to, jak ostře hrdinové přecházejí z jednoho světa do druhého, připomíná hlavně počítačovou hru s odlišně stylizovanými levely a méně souvislé a soudržné vyprávění.
S logikou se tu zkrátka nikdo nezabýval a ono ááách se v ústech mísí s jinými citoslovci. Toto vskutku není snímek, jenž by byl porovnatelný se standardní hollywoodskou produkcí, na níž se sice ze zvyku nadává, přesto je u ní poznatelná míra stylizace a nadsázky.
Soudný den není parodie, satira, superstylizace, jemně ironická pocta či cokoli, co by filmy 80. let reflektovalo z jakékoli vyšší roviny. Vyšší je tu jen rozpočet, množství triků, komparsistů a končetin, hlav a mozků létajících plátnem.
No a nyní, po úvodu do problematiky hrdého braku, je načase říct něco o ději. Soudný den vypráví o virové epidemii, která zachvátí Británii v roce 2007. Vláda vyřeší promptně problém tím, že postaví zeď mezi Anglií a Skotskem. Po třiceti letech se ovšem vir Smrtonoš opět objeví v Londýně.
Střílet, sekat, drtit, zapalovat, utíkat
Vláda proto vyšle do Skotska ve dvou obrněných transportérech vojenské komando, které má najít dr. Kanea, jenž před uzavřením hranice pracoval na léku. Satelity prý navíc zachytily několik přeživších, kteří by mohli být klíčem k nalezení vakcíny.
Pozoruhodné je, že satelity nezachytily, že ve Skotsku mezitím vznikla obří komunita kanibalistických pankáčů a vedle nich komunita lidí, kteří žijí podle středověkých tradic na venkovském hradě. S nimi bude komando pod velením fešné Eden Sinclairové bojovat skoro hodinu a půl z hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže.
Bude se střílet, sekat, drtit, zapalovat, utíkat, jezdit zběsile auty (skotské zásoby ropy zřejmě předčí arabské emiráty) i parní lokomotivou, tančit kankán v kiltech (kamera naštěstí milosrdně nesnímá tlusté muže z podhledu), hodně křičet a tvářit drsně.
Nejlépe to umí samozřejmě Eden, s tělem fitnessky a tváří vysloužilé počítačové pistolnice Lary Croft v podání jednatřicetileté Rhony Mitry. Člověk jí uvěří všechno kromě chuti na cigaretu. Ta žena totiž vypadá tak zdravě, až to není hezké.
Nevěřícný údiv
V dalších rolích chraplají vysloužilci jako zakrslý Bob Hoskins coby uznalý policejní šéf, kvalitně vychlastaný Malcolm McDowell coby polozešílevší vědec Kane, jenž propadl myšlence očisty lidské rasy, či David O´Hara coby zákeřná šedá eminence Canaris, u nějž jediného by se v hereckém projevu daly hledat stopy parodie. Takhle ďábelsky sípal snad jenom mykolog Smotlacha po intoxikaci muchomůrkami.
Nicméně nade všemi ční extaticky záchvatový výkon Craiga Conwaye, jenž v kreaci pankáčského padoucha Sola mísí prvky z pódiového projevu Iggyho Popa a Keitha Flinta z Prodigy.
V Soudném dni najde milovník dobrých béček vše, co má rád - v takovém poměru a nášupu, že z toho téměř už nemůže mít radost. Tento film se ve svém nesmyslném a bezuzdném samospádu neohlíží na nikoho. A snad proto je to zatím velmi slušný propadák, jenž v kinech po celém světě pokryl sotva třetinu nákladů.
Doba už se pohnula jinam a Soudný den u diváka zaraženého v sedačce multiplexu nevyvolá ani nostalgickou slzu, ale pouze nevěřícný údiv. Což ovšem nijak nevylučuje, že na Rhonu se kouká hezky.
Doomsday, USA 2008. Sscénář a režie Neil Marshall, hrají Rhona Mitra, Bob Hoskins, Alexander Siddig, Malcolm McDowell, David O'Hara, Craig Conway ad. 105 minut, distribuce CHCE. Česká premiéra: 10. dubna 2008.
