Pro dokument nastaly těžké časy, jsou jen festivalovou záležitostí, říká Kossakovsky

Barbora Roubalová
Aktualizováno 30. 12. 2015 15:43
Ruský dokumentarista Viktor Kossakovsky je jedním z nejvýraznějších tvůrců současnosti. Oceňují ho nejen odborné festivalové poroty po celém světě – vyznamenání získal i od Medveděva a Putina. Po šestnácti letech se vrátil na Mezinárodní filmový festival do Jihlavy v roli lektora a porotce jedné ze soutěžních sekcí. Kossakovsky přistupuje k dokumentu svérázným způsobem. Sestavil deset pravidel pro dokumentaristy, z nichž to poslední říká, ať se jich nikdo nedrží a najde si svá vlastní. Je také přesvědčen, že během natáčení se nemá používat mozek, ale intuice a instinkt.
Viktor Kossakovsky
Viktor Kossakovsky | Foto: dokument-festival.com

Po šestnácti letech jste opět navštívil jihlavský festival. Co pro vás znamenají festivaly dokumentárního filmu?

To je velice těžká otázka. Prvotní myšlenkou bylo exhibovat filmařské umění. Dnes je tomu úplně jinak – je to jediná příležitost pro promítání dokumentu. Dříve existovalo jen několik, teď jich jsou tisíce. Jen nyní probíhají po celém světě nejméně čtyři festivaly, nejbližší je v Lipsku.

Sesbíral jste po celém světě řadu ocenění. Jak je to doma, v Rusku? Vnímají vás jako "národní poklad"?

V Rusku jsem dostal všechny možné ceny, včetně ocenění od současného i bývalého prezidenta. Ale to není pro umění důležité, zda máte medaile. Podstatné je, jestli mohou vaše filmy vidět lidé.

Mohou?

Ano, ale asi mám jen obrovské štěstí. Bohužel jsem výjimkou. Pro dokument nastaly těžké časy, jsou jen festivalovou záležitostí. Velmi se mi proto líbí tento festival, protože v tak malém městě jinak nemáte příležitostí sledovat dokumentární filmy. Ale třeba je lidé k životu vůbec nepotřebují, i to je možnost. Vezměte si fotbal. Lidé v Evropě ho milují, jinde však najdete místa, kde ani nevědí, že něco takového existuje, a přesto jsou šťastní. Pro mě je dokument velká věc, ale někdo bez něj může lehce žít.

Necítíte potřebu svou prací oslovovat větší publikum?

Ne, já nechci na světě nic měnit. Věřím, že je perfektní i beze mě. Je tak geniální, že mě udělá šťastným, pokud ho nijak neponičím.

Vaše dokumenty jsou velmi poetické. Nemáte občas potřebu ve filmu upozornit na nějaký společenský problém, být více politický?

Rozhodl jsem se, že budu odteď natáčet náročné filmy. Také dokumenty pro děti, protože to nikdo nedělá. Jsou tu pro ně skvělé knihy, ale ne dokumenty, což není fér. Pokud budu točit pro dospělé, budou to tvrdé filmy, už žádné sladké řeči, toho mám dost. Nefunguje to.

Už na něčem takovém pracujete?

Ano. Ale zatím nebudu více prozrazovat. Věřím, že se musíme probudit a připustit si, že člověk je velmi špatný tvor.

Před chvílí jste ale řekl, že svět je perfektní. Lidé jsou jeho součástí…

Svět je perfektní, my ne, to je můj rozpor. Svět sám o sobě byl stvořen bezchybně, my naneštěstí takoví nejsme. Množství strašných věcí, které jsme za poslední stovky let napáchali, je neuvěřitelné. Myslíte, že jsme dobří? Zabíjíme miliony a jsme dobří? I v minulosti zažívalo lidstvo těžké časy, to ano. Lidé však byli schopní vytvářet velké věci. Znáte něco lepšího, než je Mozartova nebo Bachova hudba? Bylo v posledních desetiletích vytvořeno něco, co se s tím dá srovnat? Ne, vytváříme jen špatné věci.

Co bylo tím zlomovým okamžikem, kdy jste se rozhodl změnit styl vašich filmů?

Je těžké to říci, odehrává se to každý den. Například vloni, kdy bylo sestřeleno malajsijské letadlo. Všichni se začali ptát, kdo to udělal – Rusové, nebo Ukrajinci? Pro mě je odpověď naprosto jasná, nepotřebuji rok trvající vyšetřování. Vím, kdo to udělal.

Kdo?

Člověk. Nezáleží, jestli Rus, nebo Ukrajinec.

Letos jste v Praze na své filmové lekci řekl, že nejen ruská, ale i západní média jsou plná propagandy. Komu můžeme tedy věřit?

Neměli bychom věřit nikomu, pouze sami sobě. Vidíme to, co vidíme. Pokud někdo platí televizi, něco po ní chce. Už Lenin řekl, že ze všech umění je pro nás nejdůležitější umění filmové. Právě televize je nyní tou největší zbraní. Ale i vy ze mě teď můžete udělat absolutního idiota nebo naopak génia, pokud vyberete a libovolně poskládáte to, co právě říkám. Pokud máte kameru, je to ještě účinnější.

Stejně jako řidiči musí mít řidičský průkaz, navrhoval bych, aby něco podobného museli mít ti, co natáčí. Měla by existovat určitě morální pravidla pro to, co můžete a nemůžete dělat, jinak je kamera zbraň. Nevíme nic o tom, co se skutečně děje ve válce na Ukrajině, v Sýrii. Nevíme, kdo vytvořil celý příběh kolem imigrantů. Proč najednou tisíce lidí utíkají nejen ze Sýrie. Jsou tam stovky kamer, přesto nevíme, co se tam skutečně děje.

Jste dobrým pozorovatelem – jak přírody, tak lidí. V čem se natáčení obojího liší?

Příroda si nestěžuje.

Ve vašem případě lidé ale často nevědí, že je natáčíte…

Někdo kdysi řekl, že čím lépe zná lidi, tím raději má psy. Je pro mě stále jednodušší filmovat přírodu, protože je upřímná.

Máte nějaké oblíbené místo na zemi?

Mám moc rád Chile. Když tam jste, skutečně se musíte ptát, jestli existuje nebo neexistuje bůh. Při pohledu na tamní krajinu vás tyto otázky zkrátka napadají. Jak je vůbec možné, že něco takového existuje? Dá se to těžko vyjádřit. Při pohledu na Andy vidíte, že to není výsledek evoluce, v nějaký moment se muselo něco stát. Uvědomíte si, že nevíte o vzniku světa vůbec nic. Tady to nevidíte, zde vidíte tradici vytvořenou lidmi, kameny, které byly položeny lidmi.

Ve vašem filmu Ať žijí protinožci vidíme život lidí na odlehlých místech planety. Vypozoroval jste, co mají společného, bez ohledu na to, zda žijí na Sibiři, nebo v Patagonii?

Tito lidé nemají elektřinu, peníze, internet – nic z toho, co máme rádi a zdá se nám důležité. Přesto jsou velice šťastní. V Rusku říkáme, že čím dál od Moskvy, tím jsou lidé lepší. Platí to všude na světě.

Vy byste na takovém místě chtěl žít?

Ne, jen chci říct, že pocit štěstí není spojený s tím, co vlastníte. Máme pocit, že pokud něčeho dosáhneme, pak budeme šťastní. Ale tak to není.

Jedno z vašich filmařských pravidel zní, že dokumentarista nemá natáčet nic, co buď jednoduše miluje, nebo naopak nenávidí. O čem, na základě tohoto pravidla, nikdy nic nenatočíte?

Jsem na sebe v tomto ohledu velmi tvrdý. I proto nenatáčím tolik filmů. Dokonce i v případě přírody. Pokud nějakou krajinu prostě miluji a už necítím nic jiného, nebudu ji natáčet. Musí v tom být něco víc. Pokud je bezvětří a podíváte se na hladinu jezera, uvidíte odraz určitého obrazu, téměř jako v zrcadle. Leonardo da Vinci sice nevěděl, že jednou bude existovat film, ale dal nám na tuto otázku odpověď. Řekl, že umělec musí být klidný jako voda, aby mohl zobrazit realitu takovou, jaká je. Pokud něco milujete nebo naopak nenávidíte, zobrazíte to špatně. Plni emocí můžeme být, když jsme sami za zavřenými dveřmi. Vezmeme-li do ruky kameru, musíme se naučit být klidní. Jinak jsme slepí. Umí to ale jen málokdo.

Jste současně režisérem, scenáristou, kameramanem i střihačem. Kdybyste si musel vybrat jen jedno z toho, co by to bylo?

Kamera. To je začátek všeho, moment, kdy jsem šťastný. Vím, že v tu chvíli vidím to, co nikdo jiný. I když budete stát blízko a dívat se stejným směrem, neuvidíte to samé co já. To je zázrak.

 

Právě se děje

před 30 minutami

Osm lidí, kteří sundávali v úřadech Macronovy portréty, dostalo pokuty

Soud v Paříži odsoudil k pokutě 500 eur (13 tisíc korun) každého z osmi ekologických aktivistů, kteří na začátku roku v úředních budovách několika obvodů francouzské metropole sundávali portréty prezidenta Emmanuela Macrona. Muže, který jejich počínání natáčel, osvobodil. Informují o tom francouzská média.

Zdroj: ČTK
Další zprávy