Recenze - Každý máme své sny. Hlavní hrdina nového snímku Milana Cieslara Život je život, morousovitý policajt František (Ondřej Vetchý), například sní o tom, že je neohroženým tajným agentem ve stylu Jamese Bonda.
Mnozí filmoví fanoušci zase v skrytu duše sní o tom, že se v Česku zase začnou natáčet komedie, které nebudou podceňovat vkus a inteligenci publika.
Bláznivých situací a komických hlášek je sice v nové crazykomedii, jak tvůrci film označují, víc než dost. V dětinsky šablonovitém scénáři ale většinou vyznívají do ztracena.
Příběh vymyslel a napsal ve spolupráci s režisérem – stejně jako předchozí Cieslarův film Láska je láska – scenárista Martin Horský. A pokud si člověk příběh tři roky starého snímku ještě vybaví, může mít pocit filmového déjà vu. Nejen proto, že v obou filmech představují manželský pár Ondřej Vetchý se Simonou Stašovou. Ale proto, že nabízí podobný sitcomově laděný humor postavený na klišé a stereotypech a postavy jsou téměř bez výjimky pouhé zkarikované figurky. Pak už nepomáhá ani to, že má režisér k dispozici výborné herce, kteří prokazují svůj nesporný komický talent.
Ondřej Vetchý se skvěle převtělil do role nerudného a despotického fotra Františka, který svým pedantstvím a věčným ponižováním terorizuje své tři dcery i jejich nápadníky a poddajnou manželku (Simona Stašová) a jehož duševním obzorem je lahváč u televize a pobyt na Mácháči. Je trochu záhadou, kde se v hlavě tohoto mentálního giganta, který dovolenou u moře odmítá se slovy, že je tam teplo, nemluví tam česky a člověk tam dostane průjem, vzaly fantaskní představy, že je hlavním aktérem bondovského dobrodružství. Buď je schizofrenik, nebo dokonalý pokrytec, který své pravé já skrývá pod dokonalou maskou čecháčkovského „Homolky“.
Hodnocení: 40 %
Život je život nabízí sitcomově laděný humor postavený na klišé a stereotypech. Postavy jsou téměř bez výjimky pouhé zkarikované figurky a nepomáhá ani to, že má režisér k dispozici výborné herce, kteří prokazují svůj nesporný komický talent.
Komedie, Česko, 2015, 95 min
Náš hrdina má trable nejen v intimním životě (v práci se objeví mladá sličná kolegyně a neuspokojená manželka už už najde azyl u plačtivého paroháče a úspěšného spisovatele Kaliny v podání Vladimíra Táborského), ale z řetězu se mu začínají utrhávat i jeho dcery. Nejstarší (Bára Poláková) má za partnera submisivního herce, prostřední (Tereza Voříšková) má smůlu na idioty a ta nejmladší (Sara Sandeva) je v šestnácti v jiném stavu s neznámým dredařem.
Dost důvodů k tomu, trochu si zafantazírovat.
A tak Františka sledujeme, jak po boku své policejní femme fatale (Kristýna Peláková) bojuje s mexickým zloduchem Dovzorem (Táborský) a tajemným oplodnitelem Sperminátorem (Rosťa Novák). Problém je v tom, že všechny snové scény, v nichž František coby agent s povoláním zabíjet se jménem Frank bojuje s démony, jež ho pronásledují v běžném životě, jsou natočené tak lacině a amatérsky, že shazují dojem z průměrné, ale přece jenom řemeslně zvládnuté a jakž takž snesitelné realistické linie.
Tyhle dobrodružné manifestace lucidního snění nemají vlastně žádné zvláštní opodstatnění. Neposouvají děj a nemají vliv na reálné činy hlavního hrdiny. Jejich parodická poetika je někde na úrovni zvláštního mixu Tajemného hradu v Karpatech a Bláznivé střely. Obzvlášť v honičce natáčené v tunelu Blanka vykradli autoři slavnou americkou tvůrčí trojku Zucker – Abrahams – Zucker tak nepokrytě, že to ani nejde brát za poctu nebo citaci.
Problém ale stojí ještě jinde. Aby hrdinovy úniky do fantazijního světa fungovaly, nesměly by vyznívat jen jako nepovedený výsměch braku. Takhle totiž František z nudné reality rutinní práce a nevzrušivého manželství utíká do snového světa představ, které nejsou heroické, ale jenom směšné až dementní. Inu, policajt. Ale nezdá se, že by si tvůrci chtěli dělat z Františka nebo našich strážců pořádku legraci.
Film totiž spíše působí jako nepokrytá oslava českého maloměšťáctví. Končí podivným happyendem, v němž se Františkovi podaří všechno vyřešit a vrátit se do vyjetých kolejí poklidného života, jednou ročně zpestřeného dovolenou v Doksech.
Jestli je v poselství filmu alespoň náznak podvratné ironie, tak je velmi dobře skrytý. Většina diváků totiž nejspíš nebude mít problém se s životními hodnotami občas nesnesitelného, ale sympatického bručouna Františka v podání jednoho z našich nejcharismatičtějších herců ztotožnit.
