Recenze - Bridesmaids neboli Ženy sobě (právě vycházejí na DVD) přišly jako film s pověstí malé revoluce. Škoda, že se samy nemůžou rozhodnout, co vlastně o ženách říkají.
Mainstreamové filmy mají zřídkakdy snahu stát se společenským gestem, ale právě o to Ženám sobě šlo - dostat do běžné distribuce film, který bude vyvracet klišé. Ano, ženy mají smysl pro humor. Ano, dovedou být cynické; a ne, všechny nejsou slepice tajně masturbující nad tím blbě oholeným emo skautíkem z Twilightu. Ne, neprovdaná ženská po třicítce není na odpis. A může si sprostě zanadávat, což z ní automaticky nedělá dryáčnickou selku.
Jestli vám to příliš zavání zjednodušujícím odredovaným aktivismem, strach mít nemusíte: Ženy sobě (navzdory českému názvu) nejsou politický pamflet a netrčí z nich ušlechtilé poslání. Jejich problém je navzdory jejich pověsti spíš opačný: vyprávění o nezadané družičce a její cestě za štěstím skrze nervové zhroucení se nebezpečně blíží tomu, jak dnes vypadá docela běžný chick flick neboli biják pro baby. Jen tady víckrát uslyšíte „fuck" a „asshole".
Zakuklený Sex ve městě?
Když se nad tím zamyslíte, je skoro absurdní a smutné, že se v roce 2011 vůbec dá film prodat divákům přes image první opravdu upřímné komedie o ženách. Ten žánr by zkrátka neměl být mezi ostatními tak kuriózní a jeho nejpopulárnější zástupce by neměly představovat dvě neskonale pitomé filmové verze Sexu ve městě.
Navzdory pověsti, která je předchází, nejsou Ženy sobě v pravém smyslu slova ani drsná komedie. Jako prakticky všechny filmy z produkce Judda Apatowa i tohle je příběh vcelku milých a přátelských lidí, kteří jen mluví sprostě a občas defekují na veřejnosti.
Rozdíl je v tom, že u komedií vystavěných převážně kolem mužských hlavních postav má takový přístup svoji funkci, protože dává do kontrastu chlapáckou pózu s city křehkými jak laskonka, které se pod ní skrývají. Pojmout stejným způsobem ženy, které se o žádnou siláckou masku nesnaží, nedává takový smysl.
Nijak syrový není ani námět, i když by s ústřední postavou asi málokdo z nás měnil: Annie (Kristen Wiigová) je kolem pětatřiceti, je sama, její malá soukromá pekárna zkrachovala, její snoubenec utekl, místo auta má vrak, byt sdílí s dvojicí tupých britských sourozenců na zabití, ve zlatnictví musí na půl úvazku obsluhovat odporně zamilované páry, místo hodného chlapa má zatím jen protivného milence (John Hamm) a její nejlepší přítelkyně Lilian (Maya Rudolphová) se bude vdávat, což není nutně tak dobrá zpráva, jak by se mohlo zdát. Dohromady ale nic, co by vybočovalo z rozvržení romantické komedie.
Anniin finanční úpadek se příliš neukazuje, spíš se o něm mluví. „Naštěstí" je tu totiž nevěstina nová zazobaná kamarádka Helen (Rose Byrneová), která se rozhodla Annie tvrdě konkurovat na právě na postu nejlepší přítelkyně - a tak většinu filmové stopáže stejně vyplňují hromadné nákupy luxusních šatů pro družičky, honosné párty nebo tenis provozovaný v oblečcích od Lacoste.
S filmy o Carrie Bradshawové a jejích kamarádkách mají Ženy sobě ještě jedno společné: hodně pochybné pojetí ženské nezávislosti. Nevěstě Lilian táhne na čtyřicet a bere si muže se zjevně nóbl zaměstnáním, přesto svatbu platí její otec. Co víc, zdá se, že Lilian po vdavkách plánuje, že se úplně vzdá kariéry. Neměl tohle náhodou být filmový kontrapunkt ke slaďákům s rozkošnými princeznami, které skoro nechodí do práce a vdávají se za charakterní bankéře?
Humor outsiderů v sukních
Novinář Christopher Hitchens přišel kdysi s kontroverzní hypotézou, že ženy opravdu nejsou tak vtipné jako muži. Smysl pro humor podle něj mají přinejmenším stejný (jinak by je muži nemohli na svůj humor balit), nicméně nemají takovou potřebu někoho aktivně pobavit, protože je k tomu jejich role obvykle nevede.
Žena typicky nemusí ukecávat: jejím tradičním úkolem v prekoitálním tanečku je být krásná a reagovat na mužovo dobývání se směsí dráždivého ostychu a stimulujícího obdivu. Proto se podle Hitchense mezi komičkami málo vyskytují klasicky krásné a povahově mírné bílé heterosexuálky. Pro ženu, která už sama o sobě nějak vybočuje z normy, je snazší stoupnout si před lidi a začít je bavit. Ta teorie má pochopitelně limity a je potřeba ji brát jako záměrně drzé pošťouchnutí k debatě, ale vychází z docela platných postřehů.
A tak se nad scénářem Žen sobě sešly Annie Mumoloová (při těle) a představitelka hlavní role Kristen Wiigová (magor). Spojení Kristen a Mayi Rudolphové (po mámě černoška, po otci bílá židovka), dvou komiček ze slavného televizního pořadu Saturday Night, navíc samo o sobě předznamenává, že jejich souhra na plátně bude fungovat.
I proto je jedním z nejlepších momentů scéna na začátku filmu, kde si Annie a Lilian prostě jen tak povídají v kavárně o vztazích. Je to autentické, nedojímavě milé a neokázale vtipné. Nevýhody to má ovšem ve chvílích, kdy jsou vtipy tak subtilně naznačené, že jim snad rozumí jenm zasvěcené herečky. Do toho všeho se ještě vložili Judd Apatow a režisér Paul Feig, což je zřejmě nakonec hlavním důvodem, proč se výsledek asi nedá jedním slovem popsat jinak než jako „přebrainstormovaný".
Rozpolcené Ženy sobě jsou chvíli bláznivě přestřelené, chvíli se drží skromně při zemi a chtěly by o něčem vypovídat Jeden vtip sotva dořeknou a druhý, jako třeba nekonečnou scénu zásnubních proslovů, natahují až do úmoru. Linie svatebních příprav vypadá jako odšťavená verze Pařby ve Vegas, linie Anniina sbližování s irským policajtem (Chris O'Dowd) je civilní a docela osvěžující romance, která se ovšem zdá patřit do jiného filmu.
Americká hra na provokaci
Jako by se na jednom stole sešla celá hromada nápadů, ze kterých autoři vybrali to, co bylo jejich srdci nejmilejší, a nezvládli dostatečně zapojit soudnost. V procesu slepování útržků k sobě tak bohužel občas selhalo správné načasování a některé vtipy jednoduše zůstaly ve fázi nápadu (když cizí chlapeček ze zvědavosti zbaští jednu její antikoncepční pilulku, Annie mu řekne jenom „Něco se ti stane. Nevím co, ale... něco se stane... s tvým tělem.").
Po celou dobu sledování Žen sobě se mi pravidelně vybavovala jiná družičkovská komedie, kterou v roce 2007 natočil pro britskou televizi režisér Philip John podle scénáře Irvina Welshe. Jmenuje se Wedding Belles, nevěsta i její kamarádky žijí ve Skotsku a podle toho celý film vypadá - jejich problémy jsou opravdu problémy, humor je černočerný a "fuck" je běžně úlevná součást konverzace, nikoli slovo, ze kterého se dělá událost.
Nadsázka se drží na stejné úrovni od začátku do konce a nijak nestojí v cestě emocionálně zatíženým scénám. Ani finální svatba nemá podobu cukrkandlové anestezie, která v podstatě ruší význam poloviny toho, co se ve filmu stalo. Jo, a soundtrack je nejmíň o patro výš.
Rozdíly mezi oběma filmy mají pochopitelně svoje příčiny (jiná země, jiné distribuční ambice, jiné nároky na přístupnost), nicméně je na nich dobře vidět, v čem se americké družičky drží zoufale při zdi a proč vlastně o žádnou revoluci nejde.
Nechápejte mě špatně, pokud víc tvůrců začne pokoušet o komedie se slušně napsanými ženskými postavami, určitě to beru jako úspěch. Ženy sobě jsou ale v každém případě jen lehce nadprůměrná komedie, jejíž humor stojí mnohem víc na hláškách než důvtipně gradovaných dialozích.
A co je horší, jejich hrdinky jsou pod maskami sympatických outsiderek jenom o něco menší pipiny než ty, které brázdí místní nákupní centrum s kabelkou Guess a páskem od Vuittona.
| Ženy sobě | |
| Bridesmaids | |
| Žánr: | Komedie |
| Režie: | Paul Feig |
| Obsazení: | Kristen Wiig, Maya Rudolph, Rose Byrne, Jon Hamm, Matt Lucas, Terry Crews, Ellie Kemper, Wendi McLendon-Covey, Kali Hawk, Chris O'Dowd, Melissa McCarthy, Johnny Yong Bosch, Jill Clayburgh, Michael Hitchcock, Garrett Hunter, Tim Heidecker, Annie Mumolo, Mia Rose Frampton ad. |
| Délka: | 125 minut |
| Premiéra ČR: | 09.11.2011 |
