Recenze - Čím více času uplynulo od pádu bývalého režimu, tím více se rozmlžují vzpomínky na velké dějinné události a překrývá je osobní paměť ponořená do tehdejší každodennosti. Alespoň tak se dá vstřícně interpretovat podoba nového českého snímku Zemský ráj to napohled, jejž napsala spisovatelka Tereza Boučková a natočila režisérka Irena Pavlásková.

Příběh soustředěný především na trojici hrdinek - matku se dvěma dospívajícími dcerami - pak už vyloženě svádí k nálepce „ženský film", což v sobě předem nese určité pejorativní předsudky. Ty se dají shrnout jako „nezájem o abstraktní politiku a ideje", a naopak „soustředění na osobní milostné vztahy". V důsledku toho se pak dá tvrdit, že podobnému dílu uniká, co bylo v minulosti to „podstatné" a zabývá se jen tím „marginálním".

Foto: Aktuálně.cz

Spor o zobrazování „velkých" a „malých" dějin, respektive jejich proporčnost a prolínání, se však pravděpodobně vždy zarazí na tom, kdo má jakou schopnost vcítění se, případně na tom, z jaké rodiny a generace pochází. Takže tato recenze může být vždy označena za názor příliš mladého muže, který nemá buňky na to pochopit ženskou duši.

Mám snad navštěvovat herecký kurzy?

Snad ale existuje cesta, jak popsat, v čem Zemský ráj to napohled zásadně selhává, a vyhnout se přitom obvinění „to jste nezažil, tak o tom nemůžete nic vědět". Předně, film je šíleně zahraný, tedy zahraný blbě na mnoho způsobů. Čeští herci pořád dominantně chápou herectví jako divadelní projev - což se zde asi nejvíc týká Vilmy Cibulkové a Miroslava Etzlera.

Když se Etzler coby buranský, neumělecky založený manžel ptá při hádce své manželky pracující u filmu „Mám snad navštěvovat nějaký herecký kurzy?", jako recenzent už jen hledám, jak udělat smajlíka, který zuřivě kýve hlavou. To vůbec není špatný nápad, Mirku! Ale hlavně, ať ten kurz nevede nikdo od divadla.

Foto: Aktuálně.cz

Jistě, vyznívá možná nepřiměřeně doporučovat přeškolení zavedeným charakterním hercům, kteří mají doma na poličce různé ceny, ale nemůžu si pomoct - divadelním herectvím nemyslím ani tak topornost, jako spíš přílišnou procítěnost a dávání (jinak technicky dokonale zvládnuté) emoce na odiv.

Pro pochopení tohoto filmu, jež mi nebylo dopřáno, je bohužel zásadní, jestli způsob hraní má nějaký význam pro to, jaké mají být postavy. Například naprosto nesnesitelný je projev Jiřího Dvořáka, který ovšem hraje divadelního herce. A ve chvíli, kdy je obklíčen Etzlerem a Cibulkovou, tak například není jasné, jestli Dvořák hraje herce, který i v civilu pateticky hraje jakousi roli, nebo jestli takhle pateticky hraje Dvořák sám od sebe.

Odstíny patetičnosti, exaltovanosti a hlavně naučenosti (jako když rocker dává příliš dlouhým sólem najevo, že umí hrát na kytaru) se u různých představitelů hlavních rolí totiž moc neliší. Nevyznívá pak ani, jestli Dvořákova postava Petra Hány - jenž je směsicí Pavla Landovského a Pavla Kohouta, otce autorky scénáře - má být ušlechtilý disident, nebo jen trapný pozér. Nepředpokládám sice úplně černobílé škatulkování, ale nevidím ani žádné jemnější nuance.

Jak Vetchý hraje Havla

Zásadní problém pro vnímání a přijímání filmu ale tvoří postava disidenta Jana Pavla, jehož hraje Ondřej Vetchý. Zde se snoubí několik věcí. Předně, čtenáři starší knihy Terezy Boučkové Indiánský běh, anebo jen čtenáři denního tisku, který přináší různé propagační materiály, už vědí, že Jan Pavel je jaksi, ehm, Václav Havel, že? A trochu taky Ludvík Vaculík, Jiří Gruša a další.

Foto: Aktuálně.cz

Při procesu sledování se pak diváci nesoustředí na nic jiného, než jak „Vetchý hraje Havla". Nikdy to není živoucí postava, ale jen - opět technicky zdařilá - nápodoba vnějších znaků určitých předobrazů. Vetchý už byl poněkolikáté přes svou fyzickou konstituci obsazen do protirole, kterou zvládne předvedením niterné plachosti, ale zradí ho vnějšek (viditelné to bylo třeba u Báječných let pod psa). Křehkému roztržitému intelektuálovi se zkrátka těžko zpod košile-dederonky mohou rýsovat tricepsy nadělané stovkami kliků.

Boučková jako scenáristka a přímá účastnice disidentského hnutí přitom má právo dělat si legraci z Havla, svého otce i jejich souputníků. A možná někoho méně zasvěceného do zákulisí disentu líčení jejich erotických eskapád pobouří nebo šokuje, ale o to tu vlastně nejde.

Opakuje se stále totéž - sledujeme herce a nikoli postavy. Dokonce i když žurnálově nalíčená Tereza Voříšková tlačí vozík, na němž rozváží gramofonové desky, není v tom už ani um, ale zkrátka tu hraje jen její krása, která ovšem vzhledem k příběhu a autobiografičnosti scénáře vyznívá falešně.

Vůbec na to, že Zemský ráj to napohled by měl být docela „mrazivý film", jehož hlavním přínosem je, že se bez příkras kouká nejen na oficiální stránku minulého režimu, ale i demytizuje disidentská subkultura, to všechno je až moc hezké. Údajně pečlivá rekonstrukce dobového oblečení, účesů či interiérů bytů vypadá spíš jako z reklamy na tehdejší dobu; asi tak jako na starou dobrou kofolu a totáč.

V čem spočívalo jádro odboje

Foto: Aktuálně.cz

Proti pracuje i hodně omezená práce s exteriéry. Najít v dnešní Praze dostatečně hnusné šedivé ulice není snadné a z jednotlivých záběrů je nepříjemně poznat, že se točilo jen v omezených výřezech bez svobodného pohybu kamery.

Někdy vznikají až bizarní situace, kdy to působí, že hromadné akce se konají jen tak někde na růžku ulice nebo průčelí jedné budovy. Takže někdo proběhne záběrem, něčím mává, a jakmile vypadne z rámu obrazu, cítíte, že mávat a křičet přestal.

A například scéna, kdy se hrdinové vracejí v srpnu z dovolené a na mostě potkají ruské tanky, vypadá naprosto nesmyslně: protože místo aby auto uhnulo do vedlejšího pruhu, kde je místa habaděj, začne zmateně couvat. (Prostě další typická "akčnost" českých filmů - jen, aby se něco dělo, i když se to dít nemusí.) Podobné realizační neobratnosti, za něž nemůže jinak vynikající kameraman Diviš Marek, jdou nejčastěji na vrub malému rozpočtu, který z filmu činí jen trochu dražší televizní inscenaci.

Je otázka, kolik vrstev různorodého přepisování přispělo k tomu, že se z děje vytratily historicky záchytné body. Pokud se na film dívá někdo z mladších ročníků nebo někdo ze zahraničí, ani nemá šanci pobrat, v čem spočívaly útrapy totality, a už vůbec ne, v čem spočívalo jádro odboje.

Boučková a Pavlásková ve snaze vyzdvihnout osobní osudy a vztahy, případně „ženskou zkušenost" oproti té „mužské", udělaly z disidentů a disidentek jen lidi, co pořádají mejdany a různě se potkávají v postelích. Z toho, co nabízí film, nijak nevyplývá, že ženy v disentu byly vůči mužům velmi rovnoprávné, ani to, že tu šlo o nějaké intelektuální úsilí, nebo že existovaly různé skupiny, jež byly v mnohém proti sobě.

Jestli tímto dostávají idealizované představy o ušlechtilých disidentech na frak, je zcela nepodstatné vzhledem k tomu, že „druhá strana" zůstává primitivně jednostrunná. Takzvaní obyčejní lidé zde chtějí jen svůj klid, což je zosobněno v jedné postavě maloměšťácké sousedky, a všichni straničtí příslušníci režimu jsou prvoplánově zlí, slizcí a nechutní.

Že by i uvnitř oficiálních struktur existovaly různé názorové proudy, se tu nedozvíme. Mýtus abstraktního souboje dobra a zla zůstává zachován, akorát si už ani nejsme jistí, proč by ono dobro mělo být dobrem, nicméně bere se to automaticky.

Snad jediný dějinný paradox vtělený přímo do scénáře představuje píseň C'est la vie od Karla Gotta, kterou má tak rád Jan Pavel. Nečekané souznění disidentské a oficiální kultury aspoň na vlně jedné písně se však ozývá i v samotném snímku Zemský ráj to napohled. Z těžko přehledného klubka dějinných souvislostí si nakonec vybírá jen to, co pohodlně vyhovuje televiznímu formátu obrazovky a několika posledním milovníkům „českého kina".

Nejsem si jen jistý, že udělat z disidentů nové Bakaláře je způsob vyrovnání se s minulostí, který by nám umožnil ji lépe chápat.