Recenze - K filmu Tady to musí být si člověk vytvoří nějaký vztah už na základě zápletky. Bizarnější příběh se totiž v české distribuci už dlouho neobjevil. Vysloužilá rocková hvězda Cheyenne (Sean Penn), zjevem připomínající Roberta Smithe z The Cure a projevem zase Michaela Jacksona pod silnými sedativy, se vydává z Dublinu do New Yorku navštívit umírajícího otce, kterého třicet let neviděl.

Když díky své fóbii z létání a přesunu lodí stihne tak tak pohřeb, vydá se na základě indicií z otcových deníků po stopě jeho nacistického trýznitele z Osvětimi Aloise Langeho (Heinz Lieven), po němž starý pán celý život marně pátral. Kdo by ale čekal trýznivé drama, zmýlil by se. Italský režisér Paolo Sorrentino pojal svůj první anglojazyčný film jako lehkou komediální road movie o rodinných vztazích a neochotě dospět.

Foto: Aktuálně.cz

Rockerské deprese a léčba

Amerikou Film se jmenuje podle skladby Talking Heads, která ve filmu dvakrát zazní, a jejíž melancholický text ladí s putováním hlavního hrdiny, hledajícího ztracený smysl života. „Nebezpečí je mé druhé jméno," jsou první slova, která Sean Penn procedí ve filmu skrze své pečlivě namalované černé rty. Nic není vzdálenější pravdě. Malátná androgynní bytost mluvící vysokým písklavým hláskem je chodícím ztělesněním rezignace.

Kamarádí se jen s teenagerskou gothičkou Mary (Eve Hewson) a děvkařským hudebním manažerem Jefferym (Simon Delaney), který Cheyenna zásobuje pravdami o balení žen.

Bydlí v luxusní haciendě s velkou zahradou a bazénem, který za celá léta nedokázal napustit, a s manželkou Jane (Frances McDormandová), která je jeho úplným protikladem. Empatická a optimisticky založená žena, angažující se v místním hasičském sboru, by si k sobě mohla najít i jinou partii než sebelítostivého depresivního rockera, ale evidentně vidí v přerostlém padesátiletém děcku dobrého člověka s velkým srdcem.

Foto: Aktuálně.cz

Postupně vycházejí najevo traumata, která leží Cheyennovi jako balvan na duši. Kariéru skončil poté, co se jeho chmurnými texty inspirovala jedna mladá sourozenecká dvojice a spáchala sebevraždu. A ještě hlouběji ho trápí rozkol s otcem, kterého viděl naposledy v patnácti letech. A tak když se jednoho dne ozvou příbuzní z druhé strany Atlantiku, že táta umírá, je to i pro našeho hrdinu výzva vzít ze skříně kufřík na kolečkách a pokusit se v Americe najít sám sebe.

Ne náhodou se Cheyennův přerod v dospělého odehrává v Americe, kterou sociologové a kulturální badatelé popisují jako říši nevyzrálosti. V něčem připomíná Sorrentinův film jiného evropského filmaře Wima Wenderse, který vystihl ve své slavné road movie Paříž, Texas esenci Ameriky. I v Tady to musí být se kamera popásává na dramatických scenériích oblohy nad nezměrnými pouštěmi Středozápadu, zachycuje motely, benzinové pumpy a zakouřené kulečníkové lokály okouzleně i pobaveně jakoby očima Cheyenna, tedy cizince, který je v Americe poprvé a na leckteré věci kouká jako Alice Cooper v říši divů.

V epizodických setkáních s mužem, zamilovaným do svého auta, vynálezcem kufru na kolečkách nebo s osamělou matkou a jejím podobně ztraceně působícím obtloustlým synem do sebe Cheyenne nasává atmosféru země a zároveň se stále více otevírá lidem a vystupuje z letité ulity potlačovaných emocí.

Foto: Aktuálně.cz

Pennovo věčné dítě v dospělém těle je k sežrání

Režisér Paolo Sorrentino je jedním z nejtalentovanějších evropských filmařů. Jeho filmy přinášejí vždy audiovizuální pastvu pro smysly, stačí si jen vzpomenout, jak si stylisticky vyhrál i se zdánlivě tak málo sexy námětem jako byla satirická biografie italského premiéra Giulia Andreottiho ve filmu Božský. I v Tady to musí být přináší omamně přesné sladění obrazu s hudbou, o kterou se z velké části postarali David Byrne, Will Oldham a Michael Brunnock jako členové fiktivní kapely Pieces of Shit.

Kamera často oblétává postavy, sleduje je z výšky nebo z neobvyklých perspektiv, každopádně svým plynulým pomalým pohybem vtiskuje i vyprávění velmi uvolněné tempo. Sorrentino si dovoluje luxus nikam nespěchat, velmi poklidně představuje svůj svět, který sice obývají pitoreskní postavy na pokraji karikatury, ale díky invenční režii a skvělým hercům se jim divák dostává pod kůži a velmi snadno si je může oblíbit.

Obrovský šarm filmu ale přes celou řadu Sorrentinových vizuálních vychytávek stojí a padá se Seanem Pennem. Jeden z nejlepších herců své generace je prostě k sežrání. Skvěle napodobuje emo gesta věčného dítěte v dospělém těle, když si třeba nenapodobitelným způsobem odfukuje z tváře vlasy lezoucí mu do očí. V mnoha momentech z něj ale čiší opravdová úzkost a smutek. Scenáristi svého excentrického, nepraktického hrdinu zlidšťují tím, že ho vybavili schopností sázet od boku vtipné bonmoty. Když mu manželka říká, že strach z létání není jeho jediný problém, odvětí: „To je pravda. Ještě se taky trochu bojím toho, že umřu."

Pokud by se tenhle hodně svérázný film dal poetikou přirovnat k jinému tvůrci, tak by to byl Wes Anderson. Cheyenne v Americe nachází to samé, k čemu například podobně labilní a nevyzrálí hrdinové Andersonova filmu Darjeeling s ručením omezeným došli v Indii: totiž ke smíření se sebou samým a ke přijetí zodpovědnosti za svůj život. Přestože v druhém plánu se scénář evidentně inspiruje postmoderními akademiky tepajícími tekutost vztahů v současné společnosti (že si autoři dobře načetli Baudrillardovu Ameriku, to mi nikdo nevymluví), není to žádné intelektuální kino.

Tenhle film zkrátka vypráví o vážných věcech až nakažlivě zábavně.