Recenze - Hodnota dokumentární mozaiky s názvem Život v jednom dni (Life in a Day) spočívá pouze v jeho dobové příznačnosti. Hodnotit ho jako dokument nelze, protože jeho tématem je "sám život", případně "my, lidé na celém světě" - a k takové obecnosti se těžko nějak postavit.

Hodnotit ho ještě zvlášť jako umělecké dílo se rovněž nepodaří už kvůli nejasnosti autorství - autorem není jednoduše ani producent Ridley Scott, který rozeslal po světě stovky kamer obyčejným uživatelům YouTube (a asi i lidem z Třetího světa, kteří YouTube vůbec neznají). Autory nejsou ani oni přispěvatelé - údajně na vybraný kanál dorazilo 80 tisíc příspěvků o celkové délce přes 4500 hodin - a není jím ani režisér Kevin McDonald, ani málo uváděný spolurežisér Joseph Michael, ani střihač Joe Walker.

Foto: Aktuálně.cz

Tedy, v jistém smyslu jsou autory všichni, ale rozlišit, zda na finální podobu měl větší vliv zaslaný materiál, nebo až způsob výběru a uspořádání ve střižně, se nedá říct. Čí vize světa to tedy je? Výsledný 95minutový sestřih převážně všedních událostí z 24. července 2010 představuje jen jeden z nevyčíslitelného množství  možných filmů, které mohly vzniknout - a které teď na YouTube pravděpodobně už někdo i kompiluje.

Sluníčkoví lidé

Kdyby takový film natočil jeden člověk či štáb, bude to jednoznačný kýč udělaný ve snaze přenášet na diváky především dobrou náladu, "jak neobyčejné jsou i obyčejné dny" a jak nám tu je na naší planetě krásně, i když občas čelíme smrti či chudobě. V případě mozaiky, která svým rozměrem dalece přesahuje běžně zažité chápání filmů jako kolektivních děl, se můžeme ptát spíš na to, jakou nezáměrnou zprávu o sobě Život v jednom dni zanechává. Ptát se totiž po záměru je slepá ulička.

Foto: Aktuálně.cz

Symptomatické je, že projekt byl "upečen" minulý únoru na festivalu Sundance - na místě s největší koncentrací "sluníčkových lidí" na zeměkouli, tedy aspoň dokud tu nepřistane v kosmické lodi Aštar Šeran - a částečně se na produkci podílel i National Geographic. Kombinuje se tu populismus s nádechem nezávislosti a technická dokonalost. Vzniká ultimátní "feel good movie" (filmeček, který vám udělá dobře), který z části vypadá jako skrumáž "no comment zpráv", ale ve skutečnosti jsou všechny fragmenty vztaženy k vyššímu celku, k výpovědi o tom "jací jsme".

Spoléhá se právě na to, že spolupodílníci nebudou nenávidět vlastní dílo a budou pouze potěšeni, když byli vybráni, a užijí si představení jako to největší home video všech dob - protože všichni jsme přece jedna rodina. A Češi mohou napjatě očekávat, kdy se objeví porod malé žirafy - náš národní příspěvek. A ano, je tam, juchů!

Vždyť na Youtube má kanál dotyčného filmu skoro 39 a půl milionu zhlédnutí. A facebooková stránka vás před vpuštěním dál instruuje "abyste dostali přístup dovnitř, musíte nás mít předem rádi". V oparu tohoto předběžného konsenzuálního "lajkování" pak zanikne jakýkoli skeptický hlas.

Opak spirituality

Foto: Aktuálně.cz

Text z festivalového katalogu Karlových Varů hovoří dokonce o „hluboce spirituální cestě" a navozuje dojem, jako by Život v jednom dni snad navazoval na sérii Koyaanisqatsi (1983), Powaqqatsi (1988) a Naqoygatsi (2002) - nebo šlo dokonce o titul srovnatelný se Stromem života, jemuž titul spirituální právem náleží, ale jejž mnozí lidé z "YouTube generace" nesnášejí, protože to není klipovitý film.

Život v jednom dni nabízí opak spirituálního zážitku, jenž je spojen se schopností vykročit za hranice vlastního já a zažít setkání s něčím, co mě přesahuje. Zde se vše naopak stáčí k sobě: "Podívejte se na mě, jak jsem se natočil. Jsem zachycen, tudíž jsem."

Namísto toho, abychom se nechali unášet utopií elektronické globální vesnice, že jsme všichni stejní a že jsme si blízko, bychom přitom měli rozlišovat, kdy se tu "věci jen tak dějí" a kdy se "věci dějí pro kameru". Záběry z ušlapání lidí na Love Parade se svým způsobem hodily do konceptu ("ten den se stalo i něco tragického"), ale nikdo ony lidi neušlapal schválně kvůli filmu. Dokonce ani drastické záběry zabíjení krávy nejsou podmíněné přítomnosti kamery, zvíře by stejně zemřelo tak jako tak.

Foto: Aktuálně.cz

Naopak až žinantní je sledovat newyorského gaye, jak volá babičce a provede coming out - v tuto chvíli jde o pozérství nejhrubšího ražení. Dotyčný mohl zavolat kdykoli jindy, mohl to dokonce říct babičce osobně, a hlavně, jeho rodiče už o jeho sexuální orientaci dávno vědí a jsou smíření, takže názor babičky na jeho budoucnost je podružný. Podobně muž poklekající s prstýnkem před nastávající nedělá nic jiného, než se uměle snaží vyvolat úchvatný dojem - tentokrát romantické gesto.

Nechtěně do filmu prosakují i ostré rozdíly mezi západním vyspělým světem a zaostalými zeměmi Třetího světa, přičemž nejde jen o rozdíly v materiálním bohatství, ale obecně v přístupu ke kameře a k sebeprezentaci.

Lidé, kteří se ve svých zemích běžně kamerou nenatáčejí, dokážou být spontánní a uvolnění, jako by uměli na její přítomnost ani nemyslet a jen ukazovali své všední činnosti; často tomu ale musela zřejmě předcházet důsledná inscenační příprava západních profesionálních štábů, protože některé záběry jsou - bez ironie - příliš krásné. Zhýčkaní obyvatelé bohatých států chtějí hlavně dávat najevo, jak jsou odvázaní, případně citliví. Poslouchat výchovné hovory nemocné americké matky ke svému malému synovi může být drásavější než vědomí její blízké smrti.

Právě teď

Film ve výsledku reprezentuje významnou změnu ve společnosti, která se díky technologiím stále více svěřuje se svým soukromím a banálními problémy a radostmi. Kdyby ale umění (nebo prostě hlubší poznání) mělo vznikat tím, že na sebe jen otočím kameru, bylo by to příliš snadné - a bohužel tuto představu film ve svých participantech a divácích posiluje.

Foto: Aktuálně.cz

A nedejte se zmýlit, o umění se tu snaží všichni (a téměř) každým záběrem. Jde o tak demokratické pojetí kultury a umění, že v něm nezbývá místo pro chvíle, kdy vůbec čerpáme zážitky, aby bylo z čeho tvořit. Umění se "děje" v reálném čase, nepotřebuje odstup či destilaci nebo krystalizaci okamžiku; jeho hodnota tkví jen v onom "právě teď". Umění v novém miléniu a v pojetí generace YouTube už není reflexí života, ale sám život je jaksi automaticky uměním, protože ho lze kdykoli nafilmovat.

Dlužno navíc dodat, že nakonec nejde ani o oslavu života v nějakém nadosobním, solidárním smyslu, ale jen o oslavu vlastního života, touhu dodávat si na důležitosti - z čehož pak chvílemi vychází až parodie "úžasu nad životem". To, že se na tomto úžasu podílí i mnoho filmových recenzentů, vypovídá dost o tom, jak se stará média chtějí přiživovat na nových a dávat najevo, že jdou s dobou.

Snaha vrchního kompilátora Kevina McDonalda, aby snímek zachytil probouzení světa přes horečnatou aktivitu až k pomalému stmívání, má předobraz už v klasických dílech světové avantgardy jako Berlín symfonie velkoměsta (1927) či Muž s kinoaparátem (1929), kde je ovšem patrná jedinečná osobní kontrola režisérů. To, že nyní dostali kameru do rukou obyčejní lidé, však nevedlo ani k anarchistickému záznamu svévole jako u koncertního snímku Bestie Boys, 50 kamer a 40tisíc očí.

Zavládla tu opačně snaha ukázat vše hezké a sladit záznamy nejenom technicky, ale najít v nich i vnitřní dramatický řád. Částečně se proud záznamů strukturuje vloženými anketními otázkami typu "co máte zrovna v kapse", "co nejvíc milujete", nebo "čeho se nejvíc bojíte" a odpovědi seřazuje od těch úplně nejbanálnějších až po ty, jež v sobě obsahují závažné podtóny.

Odsoudit Život v jednom dni šmahem ale není spravedlivé. Můžeme oněch 95 minut chápat i jako ustavičně opakující se proces, kdy se postupně prosévá písek a nakonec objeví střípek nějakého vzácného a silného momentu.

Nemusíme také rovnou předpokládat, že všichni lidé a jejich příspěvky byli vybráni na základě toho, že nám mají být sympatičtí, nebo že by jejich osudy byly samy o sobě závažné a zajímavé, ale i proto, aby se na nich demonstrovalo, jak se kdo chová na kameru a ke kameře. Všechny okolnosti nicméně vedou k tomu, abychom toto dílo spíše jen přijímali, než ho interpretovali. Svobodu k tomu druhému nám naštěstí nikdo nevezme.