Recenze - Wrestler je film o tom, že můžete nosit elasťáky a melír, a přitom mít stále svou důstojnost. Můžete mít zadek rozpíchaný od injekcí steroidů, ale pořád nebýt agresivní psychopat. Život nemusí stát skoro za nic, ale taky nemáte povinnost ho odžít nějak dlouho. Pouze se není třeba litovat.

Jen tato poslední jistota zbyla hlavnímu hrdinovi syrového dramatu Wrestler. Většina diváků však nedovede sledovat tuto postavu bez toho, aniž si ji spojí s jejím představitelem.

Bez ohledu na to, že je to skvěle natočený film, tkví působivost Wrestlera v tom, že v něm vidíme osobní příběh Mickeyho Rourka. Padlé a všemi odepsané filmové hvězdy, která se kdysi nerozvážně dala na profesionální box a po několika zápasech se její tvář hezounka proměnila ve zdeformované monstrum.

U málokterého herce je na první pohled vidět život podepsaný na těle - v odulém obličeji, napuchlých sukovitých prstech, pergamenové kůži plné jizev. Z této fysis vyčteme jako z mapy kvanta cílené fyzické námahy takřka přebité flámováním, fetováním a nepovedenými plastickými operacemi. Div, že ten člověk ještě drží pohromadě. Každý jeho pohyb a gesto budí směsici lítosti a náběhu k výsměchu, zhruba tak, jako se díváte na cirkusovou zrůdu.

Show must go on

Ovšem tradiční cirkusy už dávno skončily, Sloní muži dnes tráví svůj čas v sanatoriích. Ti praví a poslední cirkusáci současné lidové kultury jsou právě wrestleři. Zápasníci v boji bez pravidel, kde na budku může dostat i rozhodčí, kde se bojuje i mimo ring, kde se nehraje na váhové kategorie, kde soupeře můžete přetáhnout židlí či čímkoli, co se namane po ruce. Anything goes. Show must go on.

Foto: Aktuálně.cz

Součástí wrestlingové podívané je i pohrdání zápasníky. Tím, že mnozí nejsou ve formě, že jsou hnusní fyzicky i „charakterově" (v každém zápase musí figurovat „padouch"), tím, že simulují a přehánějí projevy bolesti, i tím, že spousta chvatů je prostě „fake".

Ale největší přitažlivost wrestling přitom tkví v jeho dvojznačnosti. Zápasy totiž opravdu bolí,  jsou extrémně náročné i dosti nebezpečné. Je to hazard se zdravím, pohrdání světskou krásou a pudem sebezáchovy; je to kaskadérství, divadelní šaškování, ale i vrcholná a setsakra těžká atletika.

Právě kvůli napětí, nakolik jsou wrestlingové zápasy reálné, a nakolik jde o předem smluvený podvod, se v divácích uvolňují ty největší emoce. Na wrestlingových principech přehánění a kašírování byla ostatně postavena i talk show Jerryho Springera, kam chodili lidé s neskutečnými příběhy, na něž publikum reagovalo absolutních zhnusením a vypískáním.

Schéma dvojího života

Režisér Darren Aronofsky (Pí, Requiem za sen, Fontána) na kontrastu mezi přiznanou iluzivností  a neučesanou realističností postavil celé vyprávění. Film je z velké části snímaný ruční, dokumentárně  působící kamerou, která hrdinu sleduje z blízkosti při pohybu - a z chladné dálky, když se zastaví. Zračí se v tom zkoumavý pohled pod pokličku iluze i maximální napojení na někoho, kdo je jinak pouhá ikona, idol a přelud, akční figurka, chlápek z plakátu, dávno zašlý stín své bývalé slávy.

Foto: Aktuálně.cz

V osudu blonďatého bombera Randyho „Rama" Robinsona se odráží schéma dvojího života, který mívají comicsoví superhdinové. Když si obleče kostým, je milovaný davy a potrestá „padoucha", když si ho svlékne a je v civilu, stane se z něho ubožák na společenském dně.

Zatímco v ringu je za kladného hrdinu, v soukromém životě podělal, co mohl. Pro Randyho je ring reálnější než dementní supermarket, kde musí přenášet bedýnky se zbožím a při přesčasech dělat slouhu u pultu s lahůdkami. To, co ostatní považují za realitu, je pro Randyho hra, jejíž pravidla neovládá.

Divákům ale dává možnost přenést jejich hříchy sám na sebe, kanalizovat jejich vztek a projít si ukřižováním jako Kristus. Ať je ta paralela ve světle reflektorů, flitrů a neoprénů jakkoli nevkusná, Randy alias Ram (Beran) se vskutku znovu a znovu stává obětním beránkem.

Raději ublíží sám sobě

Aby uspokojil touhu publika po krvi, neváhá se řezat nepozorovaně žiletkou, jako by nosil trnovou korunu, nechá se zmrskat ostnatým drátem nebo si do hrudníku a zad nastřelit desítky sešívacích svorek. Na rozdíl od Ježíše má ale líp vyfoukané vlasy a nejenže vždycky novozákonně „vstane z mrtvých", ale ještě seřeže protivníka starozákonním stylem.

Scénář, který napsal bývalý šéfredaktor satirického časopisu The Onion, Robert Siegel, si Rourke mnoha dialogy a improvizovanými scénami upravil podle sebe. Neposunul však základní ladění příběhu, jímž je kritické ohlédnutí za 80. léty, jež se nám dnes zpětně jeví jako nesnesitelná, trapná a směšná, a která se vrací oknem, když už jsme je vyhodili dveřmi.

Foto: Aktuálně.cz

Ten nejtěžší boj o svou mužnost, na níž mu nepřidává ustavičné depilování a solárkování, však Randy, myslím, vyhraje. Nikdy nevybuchne a neobrátí svou agresi na lidi, i když je ponižován, obtěžován, vysmíván, nebo prostě odmítán. Čekáte, kdy se to stane, ale Randy raději ublíží sám sobě než někomu jinému.

Tragické figury se zranitelnou duší

Stále si v sobě zachovává staromódní chlapskou „správňáckost". A když se mu povede, aby s ním dospělá a dlouhá léta odcizená dcera trávila chvíli času, neskuhrá „vraťme všechno zpátky a buďme spolu", ale jen vysvětlí „Jsem sám a zasloužím si bejt sám. Jenom nechci, abys mě nenáviděla".

Wrestler se ve své upřímnosti a dojemnosti stává víceméně univerzálním filmem, který se bude líbit i lidem, kteří nesnášejí zápasení (mimo jiné i proto, že tu není ukázáno líbivě) - a dokonce i těm, kterým je nějaký Mickey Rourke ukradený. Protože takhle absolutní přeměnu - doslova vtělení do postavy - musí ocenit každý, kdo má jen trochu srdce.

Samozřejmě, je-li vám svět wrestlingu jen trochu blízký a občas mezi komparsem poznáte některé zápasníky (Wild Samoana či Mika Millera alias Lexe Lethala), při úvodních titulcích zachycujících „lepší časy" si tipnete, že Rourkova hlava byla namontována na tělo Lexe Lugera, vzpomenete si, že ústřední zápletka připomíná dokument Beyond the Mat (1999) a taky skutečný zápas Hulka Hogana s Iron Sheikem. Při scéně předávání anabolik zase pokývete hlavou, že zkratka EQ v titulcích znamená přece Equipose, tedy injekční formu Dianabolu.

Pak se pro vás Wrestler stává zcela zásadním filmem vašeho života.  A porozumíte dobře, proč u něj vysloužilý wrestler Rowdy Roddy Piper v kině tak usedavě plakal, až se proplakal k psychickému kolapsu.

Tak daleko asi většina diváků nezajde, ale snad se už napříště budou dívat na wrestlery ne(jen) jako na klauny, podvodníky a bezmozky, ale taky jako tragické figury s duší stejně zranitelnou jako má kdokoli jiný.