Recenze - V rámci fantastiky není vypelichanějšího a prachem zapadanějšího žánru, než je vlkodlačí horor. Zatímco upíry, zombie a monstra z vesmíru lze modernizovat, ve vlkodlacích zůstává cosi příliš přírodního, primitivního a zároveň umělého - prakticky nikdy nelze udělat vlkodlaka tak, aby na plátně působil "realisticky".
Nedaří se to žádným principem: pomocí masek, loutek s vnitřními servomechanismy ani pomocí digitálních triků. Důvodem je zřejmě to, že ostatní monstra působí divně, ale zároveň přirozeně tím, že slučují dohromady vždy něco živého a neživého, ať už je to mrtvolnost (upíři, zombie) nebo strojovost (příšery z kosmu). Vidíme jasný kontrast a z něj plynoucí monstrozitu.
Ale vlkodlak je smíšeninou člověka a zvířete, dvou živých tvorů, a nikdy se nepodaří najít způsob, jak spojit tyto dva životní projevy, tedy odlišné pohyby a mimiku, aby to působilo "hladce". Zatímco ostatní monstra jsou negací lidskosti a působí odpor svou cizostí, vlkodlaci jsou její degradací, sestupem na nižší vývojový, animální stupeň. Proto budí méně strach a více lítosti (nebo výsměchu), jelikož nám jsou příliš blízko.
Návrat hluboko do minulosti
Vlkodlak je pohled na člověka v předcivilizačním stavu - ne nadarmo se dětem nalezeným v přírodě říká vlčí děti. Lykantropie navíc je historicky přijímaná jako nemoc, vratná fyzická mutace z psychologického hlediska podobná tomu, když máte záchvat či o sobě nevíte, protože jste pod vlivem látek, jež ve vás uvolní zvíře.
Proč tolik vysvětlování na úvod recenze na nový hollywoodský horor Vlkodlak (The Wolfman)? Protože právě výše zmiňované nevýhody proměňuje v ctnost; respektive nezlomitelné prokletí "žádný vlkodlačí film dnes nikdo nemůže brát vážně" záměrně naplňuje tím, že se nesnaží působit moderně.
Za posledních dekádu bychom těžko hledali vysokorozpočtový hollywoodský snímek, který se způsobem vyprávění tak vrací hluboko do minulosti.
Od posledního povedeného vlkodlačího filmu Vlk (s Jackem Nicholsonem v hlavní roli) uplynulo už šestnáct let, ostatní snímky typu Prokletí, Van Helsing, Underworld či Twilight sága spíše zápolí s tím, že vlkodlaci jsou v povědomí zafixováni jako "laciné béčkové téma". Jinými slovy: prašiví vlkolidi nedokážou být cool a nesedí jim velké akce.
Hlavní atrakcí těchto příběhů je totiž sám motiv přeměny, sledování bolestivého procesu, v němž se zvíře dere na povrch, a emocionálním jádrem jsou pak momenty "ranní kocoviny", kdy hlavní hrdina zjišťuje, co v noci vyváděl.
Zvláštní tlumenost všech emocí
Zápletku Vlkodlaka rozluští ti bystřejší po necelé půlhodině, během níž se přitom stane jen velmi málo věcí. Divadelní herec Lawrence Talbot přijíždí na venkovské sídlo svého otce hluboko v lesích na pozvání ženy svého bratra, který se před pár dny ztratil a jehož tělo je vzápětí nalezeno rozsápáno neznámou šelmou.
Lawrence si usmyslí, že dopadne pachatele, o němž se od počátku domnívá, že není zvíře. Sám je ovšem brzy tímto tvorem pokousán a začne se o úplňcích měnit ve vlkodlaka. Jak praví staré knihy, zachránit ho můžou jen dvě věci: láska a/nebo stříbrná kulka.
Film se nejenže nerozbíhá divokým tempem a je nezvykle pomalý, ale také je stylově uměřený, chtělo by se skoro říct až komorní. Velmi decentně se tu pracuje s přirozeným světlem a světlem svíček a nevytvářejí se zde nerealistické obrazové kompozice, v nichž by nebylo možné určit zdroje osvětlení. Odsud plyne i dojem zvláštní tlumenosti všech emocí.
Ani při vzpomínkách na traumatizující dětství, ani při objevu zohavených obětí, ani při hovoru s citově chladným otcem se film nevybičuje k hysterii a patosu. Vypadá zkrátka tak, jak by mohl vypadat film ze 40. let, kdyby byl standardem barevný materiál a bylo běžné natáčet i v exteriérech.
Pocty a styly
Dokonce ani sama proměna není koncipována k předvádění digitálního morfingu, efekt je dokonale zapuštěn do vyprávění i mizanscény a není tu ani žádný ostrý přechod mezi počítačovou a "makeupovou" fází. (Producenti si nemohli vybrat lepšího autora speciálních efektů než věhlasného Ricka Bakera.)
Teprve ve chvíli, kdy se monstrum začne hýbat, změní se snímání tak, aby byl podpořen dojem nepřehlednosti - jako by ani nebylo možné takového tvora zahlédnout lidským okem.
Děj se nedrží přesně originálního snímku The Wolf Man z roku 1941, spíš mixuje motivy a nápady z celého vlkodlačího žánru. Vysloveně pro fajnšmekry je zařazení scény z vyšetřování na psychiatrické klinice, která měla být i v originálu, ale nakonec nebyla použita.
Vzhledem k tomu, že hlavní hrdina přijíždí do domoviny z New Yorku, vyznívá potom jeho scéna řádění v hlavním městě Británie jako historicky stylizovaná pocta snímku Americký vlkodlak v Londýně (1981), na němž pracoval právě zmiňovaný Rick Baker (jinak též zodpovědný na King Konga ze 70. let a Gorily v mlze z let osmdesátých).
Do příběhu je zapojen i inspektor Abberline ze Scotland Yardu, skutečně žijící historická figura, známý vyšetřovatel zločinů Jacka Rozparovače. A aby těch podobností a externích návazností nebylo málo, Benicio Del Toro v hlavní roli (a rovněž z pozice jednoho z producentů) dává vzpomenout na své předchozí role (Sin City, Che Guevara), kde jeho zarostlý vzhled připomínal vlkodlaka.
Civilní kontra shakespearovský
Základní schéma scénáře Andrewa Kevina Walkera (Sedm, 8 mm, Ospalá díra) a Davida Selfa (Zámek hrůzy, Třináct dní, Road to Perdition) stojí nejen na vyrovnávání se s vlastní zvířeckostí, ale i na typickém shakespearovském a freudovském vztahu otec versus syn.
Půvab této situaci dodává, že hlavní hrdina Lawrence je shakespearovský herec, ale Benicio Del Toro jej hraje civilním způsobem připomínajícím spíš Jamese Deana. A film vskutku naplňuje i model návratu marnotratného syna - tedy postavy, na niž měl Dean patent.
Shakespearovský tón a silný jevištní přednes má pak v kontrastu k Del Torovu projevu Hugo Weawing coby Abberline. Když tedy inspektor říká herci, že obdivuje jeho herecké umění, a podává to stylem divadelního herce, na což postava herce reaguje civilním hereckým projevem, máme zde malou hru s diváckou pozorností.
Křížení hereckých metod pak završuje Anthony Hopkins, rovněž původně shakespearovec, který ale postavu otce záměrně "podehrává", jako by vůbec neměla vnitřní prožitky a všechno už pro ni bylo všední. Někdo by to mohl označit za vlastní hercův nezájem a špatný výkon, ale mnohanásobná konfrontace hereckých stylů napovídá něco jiného. Zdá se dokonce, že tento střet je i hlavním důvodem, proč film vznikl a proč Del Toro o svou roli stál tolik, že si snímek i sám produkoval.
Celé to má jedinou vadu - na to, že se jedná o horor, není film téměř vůbec strašidelný a téměř ničím napínavý. Přitom není ospalý, vyloženě nepodařený a nudný. Má atmosféru, je v něm jistá naivní romantika, vlastně ani nijak nevadí nevysvětlené časové skoky a nejasnosti, jak se kdo za jak dlouho dostal z místa na místo - neboť se to schová pod jeho hrdě a upřímně brakovou slupku.
Jen to není film určený pro dnešní dobu a pro dospělé publikum. Mám ale svoji představu, že by mohl skvěle účinkovat na děti kolem osmi až dvanácti let jako určitý iniciační zážitek s žánrem hororu. Všichni jsme někdy viděli snímky, které pro náš věk nebyly oficiálně vhodné a bylo pro nás užitečné, že jsme z nich měli malé noční můry.
Vhodné pro děti
V žánrové terminologii vývoje hororu se často mluví o "éře bezpečné hrůzy". Ta panovala právě v období mezi 30. a 60. léty, než nastoupily velmi zneklidňující filmy, které přestaly ukazovat fantastická monstra, ale představovaly jako největší bestie samotné lidi. Z hradů a zámků a temných lesů v zemích s exotickými názvy jsme se najednou přenesli do (tehdejší) současnosti, do Ameriky, která přicházela o své iluze - ať už za to mohla třeba válka ve Vietnamu či jiné faktory.
Dnes se moderní a postmoderní horory točí kolem masových médií a různých záznamových zařízení a neustále smazávají hranici mezi fyzickou a virtuální realitou. Tyto filmy asi opravdu nejsou vhodné pro děti.
Ale závan staromódního, mírně zatuchlého, nicméně bezpečně vzdáleného vlkodlačího strašení by mohl být dobrý psychologický trenažér, připravující děti na mnohem větší hrůzy ve skutečném životě. Krve je tu už o trochu víc než v Harry Potterovi, ale nejde o nic, co by se mohlo rovnat pohádkám bratrů Grimmů nebo Společenství vlků od Neila Jordana (které kdysi k smrti vyděsilo autora této recenze, když byl dítě).
Jen by mě zajímalo, co by se z toho neškodného díla vyklubalo, kdyby ho nerežíroval konzervativní Spielbergův chráněnec Joe Johnston (Rocketeer, Jumanji, Jurský park 3), ale kdyby svou vizi dotáhl do konce videoklipař Mark Romanek, jenž nakonec pro tvůrčí neshody krátce před natáčením odstoupil.
| Vlkodlak | |
| The Wolfman | |
| Žánr: | Horor, Thriller |
| Režie: | Joe Johnston |
| Obsazení: | Benicio Del Toro, Anthony Hopkins, Emily Blunt, Hugo Weaving, Geraldine Chaplin, Art Malik, Olga Fedori |
| Délka: | 102 minut |
| Premiéra ČR: | 18.02.2010 |
